Něco o obci Krty

Obec Krty se nachází na západním okraji Rakovnického okresu ve směru na Plzeň, na rozhraní Ústeckého a Plzeňského kraje. V malé obci o rozloze 865 ha, žije 104 stálých obyvatel. K historii obce se vztahuje dávná pověst, tradovaná místními lidmi po dlouhá staletí.

  Po založení zdejšího hřbitovního kostela sv. Vojtěcha kolem roku 1737 prý okolní lesy opustili  skřítci, kteří obývali nedaleké jeskyně. Nemohli prý vydržet hluk z kostelních zvonů a rozhodli se přestěhovat do Krkonoš. Na místě jejich údajného pobytu prý našel místní mládenec cenný poklad zlatých mincí, který si odnesl domů v čepici . Z minima informací o dějinách obce vyplývá fakt, že byla založena zřejmě v průběhu 12. století. První písemná zmínka o obci pak pochází z roku 1227, kdy byla obec součástí Rabštejna. Po strastiplném období třicetileté války se počet obyvatel obce začal postupně zvyšovat. Vidět můžete kromě objektu hřbitovního kostela sv. Vojtěcha i několik historicky cenných domů, které jsou ukázkou lidové architektury z konce 18. a z počátku 19. století. 

  

 Obec byla v minulosti obydlena převážně německým obyvatelstvem a patřila do sudetského pohraničí. V krtských lesích, které až do 70let dvacátého století byly známy těžbou velmi kvalitní žuly, převážně pro export, jsou patrné zbytky této těžby. Několik lomů bylo zatopeno a vznikly zajímavé vodní útvary. Taktéž chráněné Krtské skály jsou z této doby.

 Historie Krt podle dochované kroniky:

 Západně od Jesenice, na bývalé staré karlovarské silnici, leží obec Krty. Pravěk tu není žádným nálezem doložen a tato oblast byla v minulosti neprůchodným pralesem. Ves byla založena při pozdějším slovanském osídlování ve 12.století. Půdorys obce je slovanská Okrouhlice a jméno je také slovanské. Staroslovanské krt je dnešní krtek. Stařešina rodu jmenoval se Krt, jeho lidé byli zváni Krti a ves Krty. Ves Krty r. 1227 odkázal velmož Kojata kostelu Pražskému. Ve 14. a 15. stol. byly v zástavě hradu Rabštejna a s ním se dostaly v dědičné držení Libštejnských na Petršpurku. Roku 1595 zdědil je Beneš Libštejnský a připojil je k panství Běsno. Beneš vzápětí prodal Krty Němci Adamovi ze Štampachu a ves se počala poněmčovat.
Adam si tu postavil obydlí, snad tvrz. Roku 1600 bylo v Krtech 22 poddaných. Adam Štampach měl podíl na vzpouře českých stavů proti císaři r. 1618, a proto mu byl majetek zabrán a r. 1623 prodán Heřmanovi Černínu z Chudenic. Dům Štampachů byl od vojáků tak vypálen, že zůstaly jen holé zdi. Krty pak zůstaly trvale v poddanství Petrohradu. V 18.století obec zasáhly velké požáry, které zničily velkou část stavení i celých usedlostí.

V r. 1654 bylo tu 22 usedlostí, z nich 9 českých a 13 německých. 4 usedlosti byly pusté. Za zmínku stojí zpráva z kutnohorského archivu o jednom krtském rodáku. Roku 1603 byl Václav Melisseus z Krt u Jesenice (rektor školy u sv. Jakuba v Kutné Hoře) stvrzen pražskou akademií ve svém úřadě. V roce 1902 měla obec 57 domů a 328 obyvatel.

V krtských lomech těžila se odedávna výborná žula. Roku 1634, 13. června petrohradský pán Heřman Černín uzavřel smlouvu se svým poddaným Jiříkem Číhařem, kamenářem z Krt, o lámání mlýnského kamene a jiného štukoví v Krtské hoře. Číhař byl povinen platiti pánu každou sedmou kopu grošů z tržby za prodaný nalámaný kámen. Pro potřebu panských mlýnů měl každý mlýnský kámen, spodní i vrchní, na ostro kroužiti za úhradu půldruhé kopy míšenských grošů.

Koncem 19. stol.(1872) krtský lom obnovil a rozšířil Čech Jaroslav Pokorný. Tehdy nastaly zlaté časy krtským kameníkům, zvláště pak, když byla r. 1897 vybudována a dána do provozu železniční trať Rakovník - Bečov a v Krtech zřízena zastávka s rampou. To umožnilo expedici kamenických výrobků do celé země. Byly to dlažební kostky, obrubníky, kvádry pro mostní pilíře, ostění, schody aj. Jen na stavbu pražského mostu Františka Josefa I /nynější most Legií/ bylo dodáno na 2 000 m3 kvádrů. Taktéž bývalý Stalinův pomník na Letné je vyroben ze zdejší žuly. Kvalitní krtská žula byla použita i na podstavec pomníku Marie Terezie ve Vídni.  Lomy byly postupně převážně kvůli zatopování spodní vodou uzavírány. Poslední skončil lom skončil svoji činnost už jako součást statního statku v roce 1974. Z původních až stovky místních kameníků, kteří v lomech pracovali dnes žijí ještě dva. Díky M.Hockovi jsme získali unikátní fotogafie zdejšího tzv. Hornílo lomu před zatopením

Sčítáním lidu v r. 1921 zjištěno tu 68 domů a 382 obyvatel (25 Čechů, 341 Němec, 1 Žid a 15 cizinců), 1930 bylo tu 23 Čechů a 353 Němců.  

Mezi zajímavosti Krt dále určitě patří:

- již zmiňovaný hřbitovní kostel sv. Vojtěcha z konce 17.stolení

- přírodní památka Krtské skály, rozlehlé lesnaté návrší jižně od obce, s četnými zvětralými skalními výchozy, balvanitými sutěmi i roztroušenými balvany; nachází se zde zatopený lom s jezírkem.

- přírodní památka Ostrovecká olšina, nevelké (1,87 ha) chráněné území při Ostroveckém potoce necelé 2 km jihozápadně od obce, olšiny a mokré louky s bohatou květenou. Podrobněji dále.

 

Kostel Svatého Vojtěcha v Krtech

       Podle kroniky stával barokní kostel  na tomto místě – ten však roku 1292 kompletně shořel.  Před dávnými časy stála na dnešním místě kostela otevřená veřejná kaple zasvěcená k památce Všech svatých. Kolem kaple byl hřbitov.  Za třicetileté války byla kaple zcela zničena, kdy byla kaple opět postavena není přesně známo. V roce 1651 byla od hraběte Heřmana Černína, majitele Krt, postavena nová kaple zasvěcená sv. Vojtěchu, která byla ale opět zničena požárem. Nynější kostel byl postaven v barokovém slohu r. 1682; přestavěn byl za pomoci Prokopa Černína v roce 1737. Jedná se o provinční barokně-kubistický styl stavby. Kostel  má křížový tvar a tři oltáře.Hlavní oltář sv. Vojtěch, levý sv. Apolena a pravý sv. Jan.  Oltářní obraz kostelního patrona pocházel z roku 1792. Z této doby patrně pocházejí i dvě sochy před vchodem do kostela, které byly rekonstruovány. Jedná se o svatého Prokopa a svatého Vojtěcha. Kostelní tři zvony byly umem mistra zvonaře Mikuláše Löwa z Prahy a to v roce 1687 - 1688. Všechny tři zvony byly za druhé světové války roku 1943 sundány a odvezeny. Jeden zvon, který přečkal celou válku v Hamburku se roku 1947 vrátil ze zajateckého tábora a zavěšen zpět na své místo. Vrácení zvonu zprostředkoval bývalý děkan Antonín Kindl z Jesenice. Nynější hřbitov byl otevřen 1787 a v roce 1903 rozšířen a nachází se mimo areál kostela. 

V roce 2003 byla opravena fasáda místního kostela, střecha,  okolní zeď a pískovcové sochy v průčelí – vše za pomocí obce Krty. Bohužel vnitřek kostela byl v osmdesátých letech dokonale zničen vandaly a zloději.  Dnes je kostel využíván příležitostně, převážně o Vánocích.
 

 Krtské skály
 

 Přírodní chráněná památka se rozkládá na území 88,8ha jižně od obce a tvoří ji jedinečná scenerie vzniklá na bývalém území, kde se těžila povrchově žula a poté bylo zalesňováno. Zdejší lesy jsou pokryty roztroušenými balvany nebo balvanitými sutěmi. Osamělé balvany nejrozmanitějších tvarů, obří balvany seskupené do nejbizarnějších forem, najdete po celém širokém okolí nejen v Krtech. Po ukončení těžby se na  území daří i původním dřevinám jako je jeřáb ptačí, bříza bělokorá či pionýrská osika. Větší část ale tvoří borovicové porosty.  V podrostu převládají borůvka, jahodník, občas brusinka či vřes obecný nebo svízel horský.   Významným prvkem je i zatopený lom s jezírkem.  Přes území vede naučná stezka – viz dále.

Tajemný Čertův kámen

 Nad hřbitovem v Krtech v lese se nachází několikatunový oblý kámen, kde je zřetelný hluboký otisk kopyta.  Tento obří kámen  má dvě zřetelné prohlubně ve tvaru podkovy - jsou to prý otisky kopyt vzteklého čerta. Podle pověsti je čert do kamene vydupal poté, co prohrál sázku s chytrým krtským chalupníkem. Na protějším vrcholu kamene je rovněž vytesán kříž s kapličkou - neznámo kdy se tam objevil /stejný kříž je i u dalšího balvanu v místě zvaném U Francouzů/.
 

 

 

 

 

U Francouzů

Na tomto místě je také zajímavý balvan nazývaný někdy též jako boží kámen, či dračí oko. Je to nejvyšší bod krtských skal ve výšce 524 m.n.m. V tomto místě stával v minulosti i dřevěný triangl, neboli místí rozhledna a místo má svoji historii. ….  Ze sedmileté války se tu zachovala skazka, která je doložena místním pojmenováním "u Francouzů". Roku 1742 v zimě tudy ustupovaly  po karlovarské silnici k Chebu rozptýlené zbytky francouzského vojska pronásledované Rakouskou jízdou. Dva vyhladovělí a promrzlí důstojníci požádali sedláka v Krtech o jídlo a nocleh. Sedlák se jich pohostinně ujal a když druhý den odešli, našel po nich na stole váček s penězi, úmyslně zanechaný jako dar za pohoštění. Sedlák však nic nechtěl, běžel za nimi a váček jim vrátil. Když přišel domů ozvaly se výstřely. Francouzi byli dopadeni rakouskou jízdou, zastřeleni a obráni i o ten váček, co jim Harant vrátil. Krtští zabité pochovali na místě, kterému se dosud říká u Francouzů…..

Pomník padlým

Vystavěn v roce 1926 z místní krtské žuly. Původně zde byl seznam padlých v 1. světové válce a zemřelých na  následky války z roku 1929 a uváděly se následující jména: Alois Heckl, Karl Heckl, Ferdinand Hottek, Anton Ploner, Ferdinand Frank, Franz Körner, Josef Worofka, Anton Worofka, Wenzel Kraupner, Johann Jung, Josef Wokoun, Anton Schindler, Wenzel Huschina, Franz Sopper. Nezvěstní: Franz Partes, Josef Worofka. Pomník se dochoval, jména však byla po odsunu němců odstraněna. Dnes se uvažuje o obnovu pomníku a hledají se sponzoři.

Trpasličí díra

V obecním lese na jeho jihovýchodní straně se dnes dá už jen vytušit díra do podzemí , která nese jméno Trpasličí. Je to dutina, kam bylo možno dostat se dovnitř jen po břiše. Uvnitř se může malý chlapec postavit. Na postranní skále bylo možno vidět kamenné lavice, které jsou již erozí zaneseny. Zde měl podle pověsti za dávných časů domov trpasličí kmen, který dobýval uhlí. Přesto, že byli všichni  malí, byla mezi nimi a velkými lidmi velká snášenlivost. Často přicházeli do vesnice, půjčovat si různé nádobí a nářadí, vždy tyto věci neporušené přinesli zpět. Za tuto ochotu se vždy odměnili, nejraději prý opatrovali malé děti. Když byl postaven kostel a zvony  počaly vyzvánět, trpaslici začali naříkat, protože to jejich jemný sluch nesnášel. Proto se přesunuli do oblasti Krkonoš, kde se jim začalo říkat skřítci. Tomuto místu se dosud říká TRPASLIČÍ DÍRA, ale už jen málo domorodců by Vás k místu zavedlo. Původní místo bylo zničeno povrchovou těžbou žuly a tak dnešní foto z těchto míst už nic z minulosti nepřipomíná.

Boží kámen

Kdo vystoupí nad Krty do obecního lesa, nalezne východně od lomu celou soustavu kamenů. Jeden z těchto kamenů je velká plochá žula, uprostřed je prohlubeň ve tvaru mísy. Dříve byly okolo tohoto kamene ještě čtyři menší kameny, které sloužily jako sedátka. O tomto kameni pověst říká. ...V našem kraji panovala toho času velká bída a Krty ani okolí nebylo tím ušetřeno. V té době zůstali v Krtech tři děti, otec  i matka jim zahynuli. Aby utěšili hlad, šli do lesa na lesní plody. Tu přišli na místo, kde u kamene seděli tři muži, majíc na kameni jídlo a pití. Jeden z těchto mužů vstal a pozval děti k jídlu.  Když dojedli, ještě je na cestu obdaroval a poslal domů. Kdykoliv měli děti hlad, šli k tomuto kameni a vždy na něm našli jídlo.... Od těch dob se místu říká u BOŽÍHO KAMENE

Rybník Školka

Pod krtským hřbitovem leží rybníček zvaný školka, který slouží domácím k chovu ryb, nebo v parném létě vítaný zdroj osvěžující koupele. Také pomáhá jako požární nádrž - viz pomoc hasičům při požáru lesa v roce 2012.

Horní lom

 

Jezero schované uvnitř krtských lesů v místě, kde byla těžena žula hlubinným způsobem. Cesta k němu je špatně přístupná a nachází se v centru chráněného území, proto je v téměř původním stavu. Slouží k chovu ryb a osvěžení. Strmé skalní stěny nápadně připomínají známý útvar tzv. Malou Ameriku u Karlštejna s tím rozdílem, že tam se jedná o vápencové lomy a tady o žulové.

Dolní lom

Dolní lom –  Opuštěný lom se nachází na kontaktu karbonských slepenců a pískovců s proterozoickými biotitickými žulami jesenicko-čisteckého masívu. Je sídlem mnoha rostlinných druhů a několika chráněných druhů obojživelníků a plazů. Velmi se zde daří barevným leknínům. Malebný lom si vybrali údajně v minulosti i  filmaři. Na místě je dnes chata a místo slouží k turistice a osvěžení.

Poutní kámen

Při polní cestě za obcí Krty ve směru na Stebno stojí tento poutní kámen. Je to pozůstatek tzv. koňské stezky Praha - Karlovy Vary, která tudy vedla.    

         

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Krtský viklan

Krtský viklan /neprávem označován také jako Jesenický viklan/ se nachází na naučné stezce cca 2,5 km od Jesenice u Rakovníka v katastru obce Krty. Žulový balvan o hmotnosti zhruba necelých 6 tun, opracovaný povětrnostními vlivy do neobvyklého tvaru se dotýká země pouze malou plochou. Přesto se neviklá. Pravděpodobně někdy na konci devadesátých let minulého století se totiž podařilo nějakým vandalům ho shodit z jeho žulového lůžka. I když se místní pokoušeli jej vrátit zpátky, citlivé dotykové body byly již nenávratně porušeny.  

Okolní zajímavosti:

Jesenice u Rakovníka

  Město vzniklo patrně během vnitřní české kolonizace ve 12. století. Jesenická oblast byla však zřejmě osídlena již v mladší době kamenné (neolitu), o čemž svědčí nálezy zbytků nádob starých téměř 7000 let. První písemná zmínka o obci se váže k roku 1321, kdy je zmiňován vladyka Bořita z Jesenice (Borzuta de Gessennicz) sídlící na zdejší tvrzi. Na přelomu 14. a 15. století patřila Jesenice do petrohradského panství, jehož majitelem byl Petr z Janovic. Jan z Janovic dal Jesenici dvě významná privilegia sepsaná 31. prosince 1409 v latinském a českém opise. Jedním z privilegií byla udělena městská práva (zřízení soudu, právo vařit pivo, místní kat atd.). Také erb pánů z Janovic: polcená stříbrno-červená orlice se dostala do znaku dnešního města. Za Volfa a Jetřicha z Gutštejna se na Jesenicku začalo rozvíjet rybníkářství. Na zdejším Rakovnickém potoce byla vybudována soustava rybníků, jejichž stavitelem byl Jakub Krčín, proslulý stavbou rybníků v Jižních Čechách. Dne 11. března 2008 byl obci obnoven status města. Dominantou města je farní kostel sv. Petra a Pavla, původně vybudovaný v románském slohu ve 13. století, který byl ve 20. letech 18. století zbarokizován. Barokní sochařství lze spatřit na několika místech v okolí města. V samotné Jesenici je několik barokních soch umístěno na opěrné zdi před kostelem a na hřbitovní zdi (sv. Jan Nepomucký). Zajímavá je i barokní budova fary a secesní budovy bývalé školy z roku 1904. Ze vzdálené historie Jesenicka je doba pravěku doložena na několika místech mnoha nálezy z různých prehistorických dob (hranicí je stará „Karlovarka“ – místa nálezů jsou nad ní, tam souvislý porost přecházel v lesostep, směrem od ní k nám byl nepropustný prales), ale trvalé osídlení se přímo Jesenice netýká, zde byl učiněn toliko ojedinělý nález. Nejbližší pravěké naleziště je v Chotěšově, nedaleko zelené turistické značky, místo samotné je neoznačené, v mapách nezakreslené. Lokalitu najdou jenom odborníci a znalci, kteří mají dopodrobna prochozený terén. Přitom hroby – mohyly jsou zdokumentované již Černíny, kteří nechali provést první relativně odborný průzkum. Mohyly jsou samozřejmě již prázdné, protože nálezy Černínové uložili ve svém přírodopisně-historickém kabinetu na zámku v Petrohradě (kde jsou artefakty dnes, není bohužel známo). To, co mnozí tuší, totiž že v okolí Jesenice se nacházejí i další, neprozkoumané  mohyly, někteří znalci kraje potvrzují, ale současně se brání o nálezech mluvit, protože si až příliš dobře uvědomují nebezpečí, které hrozí v případě zveřejnění. Na seriózní výzkum však nejsou v současné době peníze. V raném středověku bylo podle mnoha indicií Jesenicko osídleno již v 9. století. První Slované přišli do kraje ve dvou směrech, Čechové šli proti proudu Rakovnického potoka a zakládali vsi Pšovlky, Švihov, Šmikousy, Vlkov, Kolešovice, další skupina po Javornici a založila Otěvěky a Tlestky (vesnic postupně založili 52), Lučané jdoucí ze severu se zastavili na hranici již zmiňované karlovarské silnice (Petrohrad, Bílenec aj.).Slovanské kmeny se usadily u vodních zdrojů, vystavěly si své dřevěné tvrze a několik následujících století zde poměrně izolovaně žily. Věnovaly se klučení (vypalování) pralesa, zakládání a zúrodňování polí. Z té doby zde máme doklady v podobě tvrzí, resp. zbytků po nich. Na celém Rakovnicku jich prý bylo až 20. Nejbližší tvrz je v Tlestkách, nedaleko pak se nacházejí Hluboký a Smrk. Mají dochovaný kruhový val i vyvýšeninu Smrk uprostřed, kde sídlo stávalo. Ani jedno turisticky zajímavé místo nemá popisek. Tu v Tlestkách najdete snadno, se dvěma zbylými zmíněnými je to horší. Všechny tři byly vypáleny r. 1424, kdy Jan Žižka se svým vojskem táhl krajem z Plzně přes Kralovice a Jesenici do Žatce. Z té doby pravděpodobně pochází také pomístní jesenické jméno – Starý rat. Je to lokalita v dnešní Hradní ulici nedoložená výzkumem ani hmatatelnými zbytky, ačkoliv se v jesenické kronice píše, že zbytky zdí dokazují, že tu něco stávalo. Jednalo se zřejmě o opevněný dřevěný dvorec (s kamennými základy) sloužící k obraně a ochraně při nebezpečí. Místní znalci se nemohou shodnout, kde přesně tvrziště stávalo, někteří volí nejvyšší bod místa s menší náhorní plošinou (zhruba v místech nad dnešní kašnou, v níž pramení potok), jiní se přiklánějí k místu blíže k faře, ve stráni, kde opět vodní zdroj byl – potok pramenící v kašně tudy teče směrem na Stebno. Každopádně ještě ve století 20. se ulice nazývala Herrenkeller – Panské sklepy, které tu ve středověku skutečně byly – sloužily jako sklepy zdejšího pivovaru. Jenže dnes se ani neví, kde pivovar stál (ví se jen, kdy bylo Jesenici odňato právo várečné – 25. 4. 1831). O něco později, snad ve století 12., když se zvětšoval počet obyvatel českého území a do zdejší oblasti začali pronikat různí obchodníci a noví usedlíci, skončila ona izolovanost původních usedlíků. Kolem silnice začaly vznikat řemeslnické dílny, krčmy a kupecké krámky a teprve tehdy můžeme mluvit o vzniku Jesenice jako vsi se vším všudy. Písemné zmínky bohužel nemáme, první skutečně doložený záznam pochází z r.1350, kdy je Jesenice uváděna jako farní obec, v této době již patřila k petrohradskému panství. Neustále zmiňovaný vladyka Bořita z Jesenice (a písemná zmínka z r. 1321) nemá zatím žádnou faktickou oporu v listinách .Velmi dobře zní i tvrzení, že Jesenice vznikla na křižovatce dvou obchodních cest. Sice přímo zmínka o zemské nebo obchodní cestě vedoucí Jesenicí z východu (od Prahy) na západ se zatím nenašla, ale dá se to předpokládat. Na západ od Jesenice začínal nepropustný terén, neschůdná lesnatá krajina plná nebezpečí, bez osídlení, do které neměli obchodníci důvod putovat. Nacházely se zde kláštery v Plasích, Manětíně a v Teplé (na mapě tři body mezi Plzní a Vary). Jedinou zmínkou je erfurtská i chebskou zemská stezka. Citace z knihy: „Kromě těchto dvou hlavních cest se užívalo ještě cesty vedlejší, která v blízkosti Tuchlovic odbočovala na Rakovník, procházela Jesenicí, přes Žlutice směřovala na Loket a dále ... kde splynula se stezkou erfurtskou.“ Jenže nemá uvedené období, kterého se týká. Jisté je, že v nejstarších dobách nemohla vést Oráčovským údolím, musela vést přes Čížkov (Šmikousy?) a Bedlno, údolí bylo úzká soutěska, ideální místo na přepadení, navíc bažinatá, pro obchodní cesty tudíž nevhodná. Například podél Zlaté stezky se z tehdejších bodů na trase stala důležitá a velká města s písemnými zmínkami, které Jesenici chybí. Když Janovičtí prodávají panství Burjanovi z Guttenštejna, praví se v některých zdrojích: „Kupuje panství petršpurské s městečkem Krýry a několika vesnicemi...“ (r. 1483). Kde je ale Jesenice? Kdyby byla důležitým městečkem na významné křižovatce dvou obchodních cest, byla by zahrnuta pod pojmem „některé vesnice“?  S největší pravděpodobností stezky krajem vedly, ale rozhodně nenabyly zemské důležitosti, byly to místní spojnice, tzv. kozí stezky. Odpovídalo by tomu i seskupení domů v Jesenici podél silnice a chybějící centrální náměstí s kostelem, radnicí a jinými důležitými budovami. Díly stezky jsou dochované dodnes. Například  silnice z Bedlna do Bílence a odbočka z Bedlna do Jesenice. Místy je stezka zřetelná, romantická, kouzelná, místy je rozoraná a zničená. Část té pražsko-karlovarské byla později zpevněna a stala se z ní císařská silnice. Na staré cestě za Bedlnem leží i místo, které se podle ústní tradice nazývá „stará kovárna“. Opět není archeologicky prozkoumáno, zdokumentováno ani označeno. Ale žulové zdivo mluví o starých časech. Většinou tato místa ale neznají už ani místní obyvatelé.

 

Muzeum v Jesenici

Muzeum zde bylo založeno vlastivědnými nadšenci v roce 1959. Události druhé světové války, noví obyvatelé a snaha prokázat slovanský původ Jesenice vedly k založení této instituce. V Jesenici i v okolních obcích se sbíral materiál - archeologické památky, farní a školní kroniky, pátralo se na půdách starých domů, do činnosti byl zapojen dětský vlastivědný kroužek. Předměty se zatím shromažďovaly v budově MNV a v soukromých bytech nadšenců. Dne 12.11.1967 byly sbírky vystaveny v prostorách bývalé panské hospody a v části domu osvěty. V roce 1991 se muzeum přestěhovalo do opravené budovy bývalé radnice. Muzeum dokumentuje historii, současnost a přírodu Jesenicka. Současná expozice připomíná historickou část vývoje od středověku až do 20.století. Období středověku je zastoupeno především keramickými nálezy. Mezi nimi vyniká tzv."Tleský poklad" z přelomu 13.a 14.století (nález keramické nádoby se 400 skleněnými kroužky).  17. a 18. století je na někdejším petrohradském panství spojeno s rodem Černínů z Chudenic. Jejich působení dokládá privilegium Heřmana Černína z Chudenic a obraz Umučení sv.Vavřince s vyobrazením příslušníků rodiny Černínů.
Cechovní památky připomínají cechovně organizovanou řemeslnou výrobu v Jesenici v 18.a v 19.století. Umělecké slohy a vkus 19. a počátku 20.století dokládají sbírky cínového, keramického a skleněného nádobí a dekoračních předmětů v dobových sklenících. Atmosféru venkovského života připomíná "selská světnice" s lidovým nábytkem a dobovým vybavením. Expozice je doplněna ukázkami z bohatého fotoarchivu muzea. Součástí historické expozice je "stará jesenická lékárna" s původním nábytkem a lékárenským vybavením. Dlouhodobá výstava s názvem "Přišlo na svět děťátko" seznamuje návštěvníky s obdobím kolem narození dítěte a mnoha předměty a praktikami, které jsou spojeny s tímto významným obdobím v životě člověka. Druhou částí expozice je přírodovědná část  která je věnována  přírodě Jesenicka. Okolí Jesenice bylo vyhlášeno Referátem životního prostředí OV jako "Přírodní park Jesenicko". V muzejní expozici najde návštěvník živočichy, rostliny, horniny a ukázky dřevin nacházející se v této oblasti. V teráriích a akváriích je možné vidět i živá zvířata. Mezi preparáty je raritou plameňák růžový, který se před lety zatoulal na jesenické rybníky.

 Naučná stezka  Jesenicko

  Charakteristika: středně náročná trasa, vhodná na pěší turistiku nebo na horská kola v délce15km. Stezka začíná a končí v Jesenici, vede přírodním parkem. Stezka má 13 přírodovědných a kulturně historických zastávek. Trasa je v terénu značena bílým čtverečkem se šikmým zeleným pruhem. Začátek je od stanoviště č. 1 - „Na Cháti“ ke stanovišti č. 6 - zřícenina hradu Petrohrad je značka NS doprovázena žlutou turistickou značkou. K zastávce č. 2 je třeba odbočit 20 m ke kostelu a poté se vrátit zpět na vyznačenou trasu, která vede přes náměstí, kde je stanoviště č. 3. Od stanoviště č. 6 až ke Stebenskému rybníku, ke se říká „U můstku“, nás vede červená turistická značka. Odtud jdeme po modré až k rozcestí „Pod krtskými skalami“, kde se spojí naše značka se zelenou a ty nás dovedou až do cíle - do Jesenice. K viklanu se dostaneme pouze po značce pro NS
 
Jednotlivé zastávky:
1. Charakteristika Jesenice a Přírodního parku Jesenicko - před restaurací „Na Cháti“
2. Historie Jesenice - před kostelem sv. Petra a Pavla
3. Historický pohled na jesenické náměstí - na náměstí Míru
4. Přírodní rezervace - Luční potok - u Lučního potoka
5. Ekosystém kulturního lesa - u bývalé švýcarské hájovny
6. Historie Petrohradu, PR Bezručův háj - u zříceniny hradu
7. Pole, louky, pastviny - umělé ekosystémy - mezi poli /v současné době tabule hybí/
8. Charakteristika obce Krty - na návsi
9. Geologie a Přírodní památka „Krtské skály“ - u zatopeného lomu
10. Vodstvo Jesenicka - hráz rybníka Sviták
11. Viklan a významné krajinné prvky (VKP)
12. Rybniční ekosystém - u Velkého rybníka, chata Irena
13. Památné stromy - hráz Velkého rybníka

Jesenice - Restaurace Na Cháti    první zastávka je u železničního přejezdu. Trasa naučné stezky a charakteristika obce Jesenice. Pramení zde Rakovnický potok a Javornice. V PP Jesenicko bylo vyhlášeno 9 maloplošných zvláště chráněných území. Přírodní rezervace: Rybníčky u Podbořánek, Háj Petra Bezruče, Luční potok. Přírodní památky: Malý Uran, Plaviště, Soseňský lom, Prameny Javornice, Ostrovecká olšina, Krtské skály. Před restaurací "Na Cháti" - po žluté
U kostela sv. Petra a Pavla    druhá zastávka je u kostela. Historie a současnost obce Jesenice. Jesenicko bylo osídleno až v mladší době kamenné v tzv. neolitu. Svědčí o tom nálezy z hliniště Krausovy cihelny v Jesenici, které jsou staré téměř 7000 let. Kostel sv. Petra a Pavla stojí na místě bývalé tvrze, stáří není známo.  - po žluté
 Na náměstí Míru    třetí zastávka je náměstí u sochy. Historický pohled na jesenické náměstí. Na náměstí naleznete žulový objekt Sousoší Nejsvětější Trojice. Autor ani stáří nejsou známy. Na jižní straně stojí budova muzea, kde jsou 2 stálé expozice: Dějiny regionu Jesenicka - středověk, novověk a Příroda Jesenicka. Před muzeem jsou umístěny Boží muka a reformační (smírčí) kříže - vzpomínka na dřívější náboženské nesváry. V parčíku vedle budovy Mountfieldu na místě bývalé hospody U Chaloupků stojí arakaurit (zkamenělý kmen stromu). Přírodní park a chráněná území. - po žluté
 Levý břeh Lučního potoka    čtvrtá zastávka je levý břeh lučního potoka. Přírodní rezervace Luční potok. Základní údaje o ochranářsky významném území. 4 - 5 ha rozlohy území s výskytem zvláště chráněných rostlin po obou stranách Lučního potoka. Významné rostliny zde se nacházející: hořec křížatý, lilie zlatohlavá, chrastavec rolní, vemeník dvoulistý, úpolín evropský, zvonečník hlavatý, prvosenka jarní a prstnatec májový. Ze živočichů - ptáků: krutihlav obecný, žluva hajní, mlynařík dvouocasý, ťuhýk obecný, cvrčilka říční, z obojživelníků: ropucha zelená, plazů: užovka obojková, savců: netopýr velký. 100m na východ od cedule stávala ve středověku šibenice, místo se nazývá "Na spravedlnosti". Na jednom balvanu na nejvyšším bodě skály je prohlubeň vzniklá působením rušivé činnosti větrů a vody. Její tvar připomíná otisk lidské nohy a k této hříčce přírody se váže následující pověst: "Jistá dívka byla odsouzena k trestu smrti provazem. Když ji ale kat věšel, provaz se přetrhl a jak dívka dopadla jednou nohou na kámen, zůstala na kameni její stopa. Účastníci popravy to považovali za boží znamení o její nevině a dívku propustili na svobodu". - po žluté
 U bývalé Švýcarské hájovny    pátá zastávka je lesní rozcestí. Ekosystém kulturního lesa. Dnešní porosty jsou pouze zlomkem původních lesních komplexů. Na Jesenicku je ukázkou původní dubohabrové vegetace oblast vrchu Skalky. Naše stanoviště se nalézá v oblasti původního výskytu květnatých bučin a právě  zde jsou vidět zbytky původní vegetace s bukem lesním a dubem letním. Do roku 1955 zde stávala hájovna /říkalo se jí Švýcarská/. Les je rájem zvěře a ptactva. Vysoká je zastoupena srncem obecným, vzácněji jelenem sikou na Svatém Hubertě, k vidění jsou i stáda muflonů. V nedávné době byly objeveny i stopy rysa. V lesích hnízdí čáp černý, vyskytuje se zde nejmenší sova - kulíšek nejmenší. - po žluté
 Zřícenina hradu Petrohrad    šestá zastávka je zřícenina hradu Petrohrad /okres Louny/. Historie Petrohradu - dříve Petršpurku, zámek Petrohrad. Přírodní rezervace Bezručův háj u zříceniny hradu - /900 let starý dub/. Hrad pochází z roku 1360. Hrad byl majetkem Petra z Janovic, později Buriana z Guttensteinu /nejbohatšího šlechtice země české, později se Petršpurské panství stalo majetkem šlechtického rodu Kolovratů. V roce 1556 byl hrad opuštěn a v podhradí dává Jaroslav Libštejnský vystavět zámek v renesančním slohu. V době po bitvě na Bílé Hoře přešlo panství do rukou Černínů a došlo tím k velkému rozkvětu panství. Započal se budovat i zámecký park. V roce 1938 byl Petrohrad obsazen Němci. Po válce došlo ke konfiskaci majetku Černínů. Nyní v současnosti je v areálu zámku psychiatrická léčebna pod OÚ Louny. V zámeckém parku - Bezručovu háji - přírodní rezervaci se vyskytuje 122 druhů dřevin. K nejstarším stromům patří chráněný 900 let starý dub. - po červené, od můstku po modré
 Mezi poli    sedmá zastávka je rozcestí polních cest. Pole, louky, pastviny = umělé ekosystémy - mezi poli. Chráněné rostliny a živočichové. V pravěku tuto oblast pokrýval prales. Od neolitu s nástupem zemědělství vzniká a přetváří se krajina na druhotně bezlesou kulturní krajinu. Vznikají pole, louky, pastviny. Tabule je v současnosti bez popisu /vandalové/  - po modré
Náves obce Krty    osmá zastávka je náves obce Krty. Charakteristika obce Krty na návsi. Půdorys obce je slovanská okrouhlice a jméno také slovanské podle stařešiny rodu Krta. Krty jsou známy svými lomy, kde se těžila žula. Železniční rozvoj napomohl prodeji kamene, protože byla zbudována trať Bečov nad Teplou - Rakovník. - po modré
 Krtské skály    devátá zastávka jsou Krtské skály - u zatopeného lomu. Geologie Jesenicka. Jesenicko patří do Rakovnické pahorkatiny, která je součástí pahorkatiny Plzeňské. Středem pahorkatiny prochází zlom - tzv. Žihelná brázda (Malměřice - Blatno - Žihle). Geologický podklad tvoří čistecko-jesenický masív (pluton), jehož hlavní součástí je žula (granit). Povrchové větrání způsobilo v oblasti tiské a jesenické žuly svérázné formy balvanovitého rozpadu včetně tzv. kamenných stád a viklanů až žulových skalních měst s rozsáhlými proudy a kamennými moři. Ojedinělým tělesem a významnou raritou celé oblasti je gabrový peň u Kosobod. Gabro je tmavě šedé až černozelené stejnoměrně zrnité. Významný je výskyt uranových slíd, najdete zde také štěrky a písky jako sedimenty. Krajinářsky je celá oblast Krtských skal krásná. Největší z opuštěných lomů v oblasti má jámu o průměru 25 m a je zatopený. - po zelené
Hráz Krtského rybníka    desátou zastávkou je hráz Krtského rybníka /nazýváného také Razímák/. Vodstvo Jesenicka. Jesenicí probíhá hranice mezi dvěma rozsáhlými povodími druhého řádu, povodím řeky Ohře a Vltavy. Rakovnický potok pramení v polích mezi Plavečským vrchem (603 m.n.m.) a vrchem Přívraty (594 m.n.m.). Nejdříve teče směrem západním, ale kolem Kněží hory se prudce stáčí severním obloukem k východu a tento směr si udržuje až k soutoku s Berounkou. Dříve tekl tento potok do Ohře, ale v prvohorách, díky tektonickým poruchám, si vytvořil nové koryto. Tím vlastně ukradl vodu Ohři. Jevu se říká "říční pirátství". Největším rybníkem je Velký rybník /45 ha/, který má nenahraditelnou rekreační funkci. V místě se nachází ještě několik desítek menších rybníků. - po značce NS Jesenicko k viklanu nebo okolo viklanu po zelené k Velkému rybníku
U viklanu    jedenáctá zastávka je u viklanu. Viklan, informace o tomto geologickém útvaru, významné krajinné prvky. Viklan váží přes 60 q a dokonce s ním šlo pohnout. Vandalům se podařilo ho shodit a již se neviklá jako dříve, i když je ve svém žulovém lůžku, které se poškodilo. Na Jesenicku je několik takových útvarů - všechny přísně chráněny. - po značce NS, sbíhající se před Velkým rybníkem se zelenou - dále po zelené
U Velkého rybníka    dvanáctá zastávka je u Velkého rybníka, chaty Irena. Rybniční ekosystém. – po zelené

Hráz Velkého rybníka    poslední zastávka je u hráze Velkého rybníka. Památné stromy. - po zelené zpět do Jesenice.

 Čerpáno z https://www.rakovnicko.cz/pametihodnosti/rozcestnik/pesky-ns-jesenicko/

Jesenické celní kolo

 Kříž je umístěn po levé straně komunikace vedoucí z Jesenice směrem na Plzeň, naproti benzínové pumpě. Je obklopen bujnou vegetací a jeho objevení stojí za námahu. Kruhový kamenný monolit se znamením kříže vytesaný z přírodního slepence (pískovce), měl prý připomínat projíždějícím vozkům povinnost platit mýto za použití cesty. Staré obchodní cesty bylo nutné udržovat a obce si vymohly na panovníkovi, aby mohly vybírat za udržování cest sjízdných clo. Jesenické celní kolo údajně pochází ze 17. století. Tomuto významu kamene nasvědčuje místní pojmenování "Na celním kole" (Am Zollrädl) lokality na opačné straně vsi, kde se dosud přítomnost stejného kamene nepodařilo prokázat. K této teorii se přiklání i většina badatelů. Skutečný důvod zhotovení jesenického kamenného kola ale není s jistotou znám. Může jít také o smírčí kámen na místě, kde se stalo smrtelné neštěstí. V této souvislosti zmiňoval kámen profesor Franz Wilhelm , podle něhož byl kámen postaven v místě, kde byla jistá žena zabita býkem. V registru smírčích křížů má číslo 0315. Z jedné strany má vytesán motiv berličkového kříže a na druhé straně je řecký kříž.  Další zajímavostí jsou i smírčí kříže před budovou muzea v Jesenici. Původně stály u zrušené cesty od Kosobodů k Račímu hradu, kde je umístili snad na paměť zabití z náboženských důvodů v době reformace mezi katolickým a luteránským pastýřem. Kříž s oběma rameny označuje místo úmrtí katolíka, zatímco neúplný protestanta. Údajně proto mají vytesaný motiv dýky, jenž měla být příčinou jejich úmrtí. V minulém století je z bezpečnostních důvodů umístili před budovu muzea. Třetí kříž přenesený od rybníka Fikar je dnes nezvěstný. Ony samotné smírčí kříže jsou dodnes velmi záhadné a jejich tajemství se nedaří rozluštit. Pravděpodobně jsou to památníky smrtelných událostí a ty nejstarší tu stojí možná i pět set let. Některé kříže byly tesány přímo na místě a jsou tak spojeny s kamenným podložím skály pod ním.

 

Jesenická šibenice

Na temeni Šibeničního vrchu (Galgenberg), kde v dřívějších dobách prý stála jesenická šibenice, se nachází plochá pískovcová skalka se zřetelnou prohlubní ve tvaru středně velkého lidského chodidla. Vznikla prý při popravě nevinně odsouzené dívky, s níž se utrhl provaz, na němž měla být oběšena, a při pádu se pod její nohou vytvořila uvedená prohlubeň. To bylo považováno za zázrak a dívka byla osvobozena.

 

 

 

Ostrovec

(dříve Janov, německy Johannesdorf) je vesnice  v okresu Plzeň-sever 4,5 km severovýchodně od Žihle . Ve vsi žije okolo 10 obyvatel . Vsí protéká Ostrovecký potok . Ves sousedí jen s Velečínem na západě odkud sem vede jediná přístupová cesta. Ostrovec leží v přírodním parku Jesenicko, severně od vsi  ale již v okrese Rakovník leží přírodní památka -  Ostrovecká olšina. Jedná se o přírodní památku, kterou tvoří podmáčené louky a olšiny. Nachází se uprostřed lesů mezi obcemi Krty a Velečín, severně od vesnice Ostrovec  u levého přítoku Ostroveckého potoka. Důvodem ochrany je zachování zbytku přirozených společenstev podmáčených luk a olšin s výskytem vzácných slatinných druhů rostlin.  Z původně lučního biotopu se náletem vyvinula jasanová olšina, doprovodnými dřevinami jsou jasan ztepilý a topol osika. Na území se též nachází zajímavé druhy rostlin. Jsou to především prstnatec májový, upolín evropský, pcháč bahenní, kozlík dvoudomý, škarda bahenní, blatouch bahenní, hadilka obecná, bledule jarní.

Velečín

(něm. Weletschin) je vesnice v okresu Plzeň-sever. V obci, která zahrnuje i Ostrovec, žije okolo 61 obyvatel. Velečín sousedí na severu s Blatnem, na východě s Ostrovcem a na jihozápadě s Pastuchovicemi. Severně od vsi protéká Podvínecký potok, na kterém je Velečínský rybník. Východně od vsi začíná přírodní park Jesenicko. První písemná zmínka o Velečínu je z roku 1296. Po polovině 16. století byl součástí rabštejnského panství rodu Šliků. Od roku 1578 patřil Velečín rodu Libštejnských z Kolovrat. V roce 1600 Mikuláš Libštejnský prodal ves Jiřímu Chotkovi ze Žihle, ale jeho panství bylo roku 1621 zkonfiskováno císařem Ferdinandem II. za Chotkovu účast na stavovském povstání. Následujícího roku koupil panství Heřman Černín a připojil jej k petrohradskému panství. Po zrušení patrimoniální správy se Velečín spolu s Ostrovcem stal samostatnou obcí. Občan Wenzel Tauber odkázal 1200 zl. na stavbu školy. Nejprve v roce 1885 vznikla v čp. 3 pobočka obecné školy v Blatně, na podzim téhož roku začala výstavba školní budovy, která byla dokončena následující léto. 1. ledna 1887 se z pobočky stala samostatná obecná škola. V roce 1903 byla na železniční trati zřízena zastávka. Původní obyvatelé německé národnosti byli v roce 1946 vysídleni. Mezi zdejší pamětihodnosti patří místní kostel.  Na rozsáhlé návsi byl v letech 1868–69 za přispění obce a z příspěvků manželů Wenzela a Rosalie Tauberových postaven pseudogotický kostel Jména Panny Marie. Kostel byl však zbořen – s výjimkou věže – v 70. létech 20. století, na místě jeho lodi a presbytáře dnes stojí budova obecního úřadu. U kostela byla také v 19. století vybudována malá zděná výklenková kaplička. U železničního přejezdu silnice na Ostrovec je středověký kruhový kámen s téměř setřeným reliéfem berličkového kříže, v jeho blízkosti stojí pamětní kříž z 19. století.

Petrohrad

(něm. Petersburg) je vesnice v okrese Louny. V roce 2006 zde žilo 688 obyvatel. Vesnice se nachází v nadmořské výšce 360 metrů a první písemná zpráva pochází z roku 1360.  Z Krt vede do Petrohradu modrá turistická stezka /u Stebna se mění na červenou/ a je to cca 5km procházka zajímavým krajem. V lese můžete objevit třeba i takovéto zvláštnosti /pomník myslivců - vzpomínka na jejich kolegyni, která zde zemřela ve věku 45let při lovu v roce 2013 , kaplička s vyobrazením Jana Nepomuckého, pozůstatek asi žulové brány /snad rozdělení původního panství Černínů/, skalní útvary - balvaní sutě/ 

K místím pamětihodnosti patří:

- přírodní památka Háj Petra Bezruče – nachází se jižně od obce, parkově upravené smíšené porosty na žulových skalách

- zřícenina hradu Petrohrad (Petršpurk) – jižně od zámku

- kaple Všech svatých – na kopci jihozápadně od obce

- kaplička  /viz foto výše/

- boží muka

- socha svatého Jana Nepomuckého – směrem k Jesenici

- socha svatého Jana Nepomuckého – na návsi

- zámek Petrohrad, od roku 1952 sídlo psychiatrické léčebny

- zemědělský dvůr – naproti zámku

- pivovar – stojí severně od obce u silnice do Černčice

- dub v Bažantnici Petrohrad – památný strom, roste na okraji Bažantnice u cesty za bytovkami

- dub v Petrohradě – památný strom, roste v zámeckém parku u křížku vpravo, u silnice Stebno-Petrohrad^.

 

Zřícenina hradu Petršpurk /nebo také Petrohrad/

Jižně od Podbořan vyniká na vysokém návrší raně barokní kruhová kaple, postavená u zřícenin hradu Petrohrad, která je při dobrém počasí mezi vzrostlými stromy viditelná i z Krt.

Gotický hrad založil nejspíše Petr z Janovic někdy kolem roku 1360. Hrad se skládal z vysunuté válcové věže/dodnes zachované/, malého věžovitého paláce a velkého stavení na protilehlé straně s kdysi výstavnými sály( zeleným a královským ). Něco z dobové kroniky: Staré hradiště, již zdaleka viditelné. Stará cesta k němu, z níž jest nyní úhledná pěšina, vede za ovčínem okolo skal, divoce na sebe nakupených, zvolna nahoru až na východní konec hory, která se tu na tři strany strmě sklání. na samém konci jest spodek někdejší velké věže, do kruhu založené. jest vybrána a vyčištěna až do dna a novým zábradlím kamenným tak opatřena, že se kolem choditi a do ní hleděti může, Nad touto věží jest na srovnaném místě kaple, ze zřícenin hradu v 17. st. vystavěná. Při ní spatřují se zříceniny starých sklepů, již zapadlých. Nad tím výše stával horní hrad, také na tři strany strmě spadající a jen od východní strany přístupný. Na jeho nejvyšším místě jest umělá zřícenina, vlastně schodiště pro vyhlídku. Nelze o tom pochybovati, že v těch místech stávalo obydlí. Pod tím jsou kusy starých zdí, které zavíraly malý věžovatý dům o dvě skály opřený. Východní z těchto skal jest velký balvan, který hradiště celkem nepříliš široké až do polovice vyplňuje, takže se tu snadno brána do horního hradu umístiti mohla. Kdo se nyní na hradišti a přeskrovných zbytcích bývalého hradu, lesním stromovím zarostlých, prochází, netušil by, co tu v 16. st. stávalo. Proti velké věži stávalo stavení, v němž byly zelená a královská světnice a jiné světnice a komory. Ve velkém domě byly dvě síně nad sebou (hořejší připomíná se již l. 140 a kaple a při ní bašta, v níž byly světnice a komora. Nedaleko odtud byly nad sebou dvě obročnice, sklep, v němž byl samotížný mlýn, a jiné síně, světnice a komory. Kromě vězení ve velké věži bylo ještě jedno vězení, jemuž se Žemlička říkalo. Také se mluví o věži, »kudy k zámku jezdí«, tuším tedy o zmíněném stavení o skály opřeném. Pod hradem bývalo předhradí (tuším v místech nynějšího zámku); v něm bydleli myslivci a holomci, avšak byla tu také krčma a dvě chalupy. Předhradí bylo hrazeno a mělo bránu a fortnu.  Dodnes se z hradu zachovala pouze část hradební zdi, hladomorna a kaple.

 

Zámek Petrohrad

V Petrohradu dále objevíte velmi zachovalý park společně se zámkem pánů Černínů - /stavba připomíná zmenšeninu Černínského paláce v Praze – dnešní budově MZV ČR/. Z historie: …Pustnutí hradu Petršpurk přinutilo Jaroslava Libštejnského z Kolovrat postavit si nové sídlo. Stavba zámku byla zahájena r. 1560. V majetku Libštejnských z Kolovrat byl zámek až do porážky stavovských vojsk v r. 1620. Pro účast ne stavovském povstání podlehlo petrohradské panství konfiskaci a získal jej Heřman Černín z Chudenic. Za třicetileté války byl zámek značně poškozen, ale následovníci Heřmana Černína, Jan a později Heřman Jakub Černín zámek nechali opravit, podle návrhu stavitele G. Alliprandiho. Zámek Petrohrad byl v majetku rodu Černínů až do roku 1945 a do té doby byl několikrát přestavován a opravován, zejména po požáru v roce 1915. Po roce 1945 se zámek stal státním majetkem a byla v něm zřízena psychiatrická léčebna, která se v něm nachází dodnes. Zámek Petrohrad leží 12 km jižně od Podbořan a obec Petrohrad je dostupná jak vlakem (zastávka Petrohrad na trati Plzeň-Žatec), tak po silnici. Leží při hlavní silnici Praha - Karlovy Vary a nedaleko od silnice Plzeň - Most. Nad obcí se vypíná zřícenina původního hradu Petrohradu /nebo také Petršpurku/.

Další pamětihodností je zde Petrohradský dub - má obvod kmene 900 cm, výšku 28 m a je starý pravděpodobně 900 let. Tento strom stojí v nadmořské výšce 380 m, a patří mezi nejlépe zachované stromy, je pravidelně ošetřován. Dutý kmen se větví v osmi metrech, výška koruny je 20 m, průměr koruny je 19 m. Můžeme se domnívat, že je pozůstatkem původního lesa a nyní je součástí zámeckého parku, jenž se rozkládá kolem petrohradského zámku a na úpatí kopce s hradem stejného jména. V kraji se tradovala pověst, že při selské rebelii v roce 1680 se pod dubem scházeli rychtáři z devatenácti vzbouřených vesnic panství a po prohrané při prorokovali, že nespravedlnost potrvá dokud se dub bude zelenat.

Panský pivovar v Petrohradu

Původní panský pivovar v Petrohradě byl součástí hospodářského zázemí zámku, ale později přestal plnit svoji funkci.
Popud k výstavbě nového pivovaru vyšel od hraběte Heřmana Černína. Nejprve vznikly sklepy ve svahu za pivovarem a později v letech 1862 až 63 byla postavena hlavní budova. Návrh vypracoval slavný český architekt Josef Zítek, autor návrhu stavby Národního divadla. Byla to jeho jediná průmyslová stavba, která dodnes působí velice honosně. Budova je třípodlažní, postavená v neorománském stylu. Roku 1870 byl pražskou firmou Novák a Jahn postaven nový hvozd s komínem. Je zajímavé, že za dalších 60 let pak stejná firma rekonstruovala technologii varny a sladovny a také přistavěla kotelnu s novým komínem. Roku 1935 byla součástí pivovaru i parní elektrárna. Na konci války v roce 1945 byl v pivovaře sklad zbraní SS. Po osvobození byl pivovar znárodněn a poté začleněn do Chebsko-Karlovarských pivovarů. Od roku 1960 byl součástí Severočeských pivovarů n.p. Vaření piva pak pokračovalo až do 31. 3. 1967, kdy byl pivovar zrušen. Postrádal strojové chlazení, protože používal led z přilehlého rybníka a modernizace by byla příliš nákladná. Strojové zařízení převzal Žatecký pivovar. Čtyřicet zaměstnanců vyprodukovalo výstav 25 tisíc hl světlé i tmavé sedmičky, desítky, dvanáctky a na objednávku hostinských i kvasnicové pivo. Od roku 1969 objekt používal podnik Léčivé rostliny Zbraslav, který jej využíval jako sklad a balírnu. Ve sklepech pivovaru zrál sýr Západočeských mlékáren Kralovice. V současnosti je objekt prázdný, nepřístupný a určený k prodeji.

 

Rozhledna Tobiášův vrch

V roce 1999 byla na Tobiášově vrchu /507m.n.m/ severovýchodně od Jesenice u Rakovníka postavena 48 metrů vysoká železná telekomunikační věž společností Eurotel a Radiomobil. Zaroveň zde byla umístěna vyhlídková plošina ve výšce 26 metrů na kterou vede 137 schodů. Rozhledna je otevřena v létě o sobotách odpoledne. Z vyhlídkové plošiny je krásný výhled do okolí a to na panorama Krušných hor, do Německa, na Klínovec, na Tabulovou plošinu Džbán či na Doupovské hory.

 

 

 

 

Soseň

Vesnice Soseň je přístupná autem z Jesenice po silnici směrem na Rakovník a za kolejemi doprava po hrázi rybníka přes Kosobody a silnice zde končí. Na jejím konci je kemp s restaurací, provozovaný v létě. Okolní krajina stojí za návštěvu zvláště pro cyklisty.

 

Kovový kříž na kamenném podstavci stojí na rozhraní pole a lesa mezi Sosní a Klečetnou. Postavil jej soseňský občan Haas a shromažďovali se u něj myslivci před začátkem honu. Během rekonstrukce roku 2008 byl na podstavci rozluštěn německý nápis jenž v překladu zněl:

…Pro Tvého kříže znamení, ó Vykupiteli, dopřej nám milosti, abychom dosáhli svého životního cíle. K Tobě vzhlížíme, Tobě důvěřujeme, Pane! Pro Tvé utrpení nedopusť naše zatracení….

  

Dále na návsi v Sosni stojí socha neznámého stáří. Podle indicií zřejmě pochází z 19. století a byla zasvěcena sv. Floriánu. Jednalo se o dar manželů Schröderových ze sousedního statku. Svatý Florián /nebo také Florián z Lorchu/ je katolický mučedník a světec a podle legendy se narodil ve druhé polovině 3. století v Zieselmaueru nedaleko Vídně a stal se římským vojákem. Sloužil jako vedoucí kanceláře místodržícího v Lauriaku – dnešní Lorch v okolí dnešního Lince, které tehdy patřilo k římské provincii Noricum. Tamní místodržitel Aquilinus dal r. 304 /poté co císař Dioklecián vydal jeden z několika protikřesťanských ediktů/ zavřít a usmrtit mnoho zdejších křesťanů. Když se to Florián dozvěděl, spěchal jim na pomoc. Byl však chycen a mučen, aby se zřekl své víry. Když tak neučinil, byl bez ohledu na své zásluhy v armádě a bezúhonný život odsouzen k smrti. Dne 4. 5. roku 304 mu byl na krk přivázán mlýnský kámen a byl hozen do řeky Enže. Podle legendy po nějaké době voda vyvrhla jeho neporušené tělo na břeh, kde jej hlídal orel, který k němu pustil jen jeho vdovu Valerii. Ta jeho tělesné pozůstatky pochovala ve svém sídle. Na něm byl v osmém století postaven klášter. O tři století později byly Floriánovy pozůstatky odvezeny do Říma, odkud je přenesl do Krakova polský princ Kazimír.Svatý Florián je jedním ze skupiny Čtrnácti svatých pomocníků, uctívaných společně v římskokatolické církvi. Jejich přímluva má být zvlášť nápomocna především proti nemocem. Skupina svatých vznikla ve 14. stol. jako důsledek epidemie moru. Dodnes je ale sv. Florián uctíván především jako patron hasičů a rolníků čekajících na déšť, také profesí souvisejících s ohněm – pekařů, hrnčířů, hutníků, kominíků. Zobrazován bývá v oblečení římského důstojníka s nádobou na hašení, případně přímo hasící požár. Jeho sochy se vztyčovaly na ochranu proti požárům.

Lomové jezírko u Sosně

Soseňský lom se nachází necelý kilometr za obcí Soseň ve směru k Obecnímu vrchu.Žulový lom je již více jak 50 let opuštěn. Je součástí jesenicko-čisteckého masívu a bylo zde těženo jak plošně tak jámovým způsobem. Tam kde se těžilo jámově je dnes malebné jezírko s kolísající hladinou. Lomový prostor je dnes z větší části zarostlý. V roce 1997 byl vyhlášen přírodní památkou.

Soseňský boží kámen

  Kousek (cca 50 m) od Soseňského lomu /ze Sosně vpravo po cestě na jižním okraji vsi - cca 250 m od obecního vrchu / se nachází pozoruhodný kamenný útvar nazývající se historický Boží kámen. Patří ke krajině přírodního parku Jesenicko, který je tvořen čistecko-jesenickým žulovým masivem. Povrchové větrání zde vytvořilo zvláštní formy balvanitého rozpadu včetně tzv, "kamenných stád" a "viklanů". Na spoustě míst leží obrovské různě tvarované žulové balvany. V publikaci J. Rotta z roku 1902 je zmínka o pověsti o Božím kameni, který má na vrchu 10 prohlubenin. Pověst praví, že když Kristus se svými apoštoly šel světem, odpočinuli si na tomto místě a v místech, kde seděli se vytvořily prohlubeniny.Podle jiné verze tu přespal Bůh se svými anděly. Původně tak prý měl 12 prohlubní, dnes jich lze na něm nalézt deset.

 

Bedlno

Vesnice Bedlno je částí obce Jesenice  v okrese Rakovník. První zmínka o obci je z roku 1275.

 

Rusalčí jezírko u Bedlna

Přístup k bývalému lomu je cestou vedoucí k Bedlnu, která odbočuje ze silnice vedoucí z Mostu do Plzně. Asi půl kilometru od zmíněné silnice I. třídy, na rozhraní pole a lesa začíná vpravo polní cesta vedoucí až k lomu. Vlastní zatopený lom se nachází vlevo od cesty. Lom v Bedlně vznikl následkem těžby žuly ve druhé polovině 19. století a počátkem století následujícího. Na okrajích lomu jsou rozšířena teplomilná společenstva vázaná na skalnatá místa silikátového podkladu s výskytem smrku ozimého, jestřábníku chlupáčka, černýše lučního, kostřavy ovčí, šťovíku menšího, pryšce chvojky, třezalky tečkované, bělozářky větvité. Pro svůj nevšední půvab byly zdejší exteriéry využity filmaři. Natáčela se tu například Radúz a Mahulena (v roce 1970, s hereckým obsazením Jan Tříska a Magda Vašáryová) či Nesmrtelná teta a také televizní podání Rusalky.

 

Svatý Hubert

Při silnici z Jesenice do Čisté na Rakovnicku stojí pod Plávečským vrchem v oboře zámek pojmenovaný po patronu lovců svatém Hubertovi. Kolem něho je několik budov pro lesní zaměstnance. Zámek postavili na začátku 18. století Černínové z Chudenic, majitelé petrohradského panství, uprostřed symetricky rozdělené obory. V hubertské oboře vznikly některé básně Jaroslava Vrchlického, když pobýval v l. 1872 – 1875 u svých rodičů v Čisté. Černínům patřil zámek do r. 1945. Jednoduchý jednopatrový barokní zámek má základnu pravidelného osmiúhelníku. Na původní šindelové zvoncové střeše je lucerna s osmi okénky a nad ní otáčecí korouhvička s jelenem. K zámečku vede osm průseků, na něž směřují okna zámku i okénka lucerny. Při parforsních honech byla v lucerně hlídka, jež otáčením korouhvičky udávala směr, kterým průsekem proběhla právě vysoká nebo černá zvěř. Zámek se zachoval v původním stavu až na střechu, která je nyní kryta taškami. V r. 1975 byla obnovena jeho vnější fasáda, provedeny i vnitřní úpravy a zaveden elektrický proud. Z přízemí se vchází po dubovém schodišti do prvního poschodí, kde jsou pokoje. Schodiště, hala i pokoje jsou vyzdobeny parožím a loveckými trofejemi. Také nábytek je této výzdobě přizpůsoben.Dnes je zámek majetkem státních lesů a slouží k ubytování hostů při lovech.

Letohrádek Plaveč - kaple nedaleko svatého Huberta

Letohrádek Plaveč stojí na nejvyšším místě kaštanové aleje (580 m nad mořem), která vede od zemědělského dvora stejného jména. Svým tvarem připomíná nedaleký lovecký zámeček Hubert, k němuž příslušel. Sloužil jako místo odpočinku s nádherným výhledem na Doupovské a Krušné hory. Dnes je velice zpustlý a přestože byl v nedávné době vybaven novou střechou stále chátrá. Sousední zemědělský dvůr byl připomínán již před 15. stoletím jako rytířský statek s lenní povinností ke královskému Křivoklátu. V šestnáctém století byl majitelem Viktorin z Kukštejna. V pozdějších časech byl připojen k soseňskému statku a od roku 1620 patří k petrohradskému panství. Nedaleko od něj je i kaplička Panny Marie Všemocné.

Další zajímavostí zde je i Lovecký pomník, který stojí jižně od zámečku Hubert při lesní cestě do bývalé vesnice Smrk. Vede k němu modrá značka. Lovecký pomník byl postaven, jak napovídá letopočet vytesaný do podstavce, roku 1884. Roku 2008 byl nově vybaven reprodukcí obrazu Albrechta Dürera "Sv. Hubert". Tento světec je uctíván jako patron myslivců, lesníků, řezníků, kožešníků, slévačů, optiků a dokonce prý i matematiků. Narodil se kolem poloviny 7. století v urozené rodině a po smrti manželky hledal rozptýlení v lovu. K misijní práci jej údajně přivedl zářící kříž na hlavě jelena. Šířil křesťanství v Brabantsku a byl také nazýván "apoštolem Arden". Stal se biskupem a zemřel 30. května 727.

Původní tvrziště Smrk

se nachází nedaleko zámečku Hubert, kdy po sto metrech po silnici směrem na Velkou Chmelištnou odbočíme doprava na lesní cestu a po dalších dvou kilometrech odbočíme vlevo na cestu, která nás dovede až k bývalé tvrzi. Okolo tvrze a potom i zaniklé vsi vedla chebská obchodní stezka a také zde bylo vybíráno clo. Ves byla pravděpodobně dřevařskou, uhlířskou vsí. Uhlíři zde také vyráběli kolomaz. Zaniklá ves Smrk se poprvé uvádí v r. 1275 jako majetek vladyky Sulislava. Potom statek pravděpodobně drželi rytíři se Šlovic a Drslavic, z nichž známe r. 1428 Jana ze Šlovic († 1428) a pak Bartoloměje a Kuneše ze Šlovic. V r. 1454 byl Smrk společně s vesnicemi Příčinou a Sadlnem (také zanikla) manstvím hradu Křivoklátu. R. 1483 byla ves Smrk pustá a další zprávy o ní na dlouho dobu mizí. Obnovena byla snad v 17. století, možná ne na stejném místě. Jediná zpráva o tvrzi Smrku je z r. 1555, kdy z ní zbylo už jen tvrziště. Stávala pod vrchem Chmelištným v lese Na šancích v katastru obce Nové Vsi (u někdejšího Krečkovského mlýna) při soutoku dvou potůčků. Tvrziště má kruhový tvar a je dodnes zachováno.

Podivné kamenné nápisy u Krušovic

 

Poblíž vrcholu návrší s názvem Amálie u Krušovic najdete velmi záhadné kameny se znaky. Až v roce 2003 na tuto zvláštnost upozornil místní badatel, který obejvil tyto kameny při stavbě ropovodu. Je možné, že nález souvisí se ztracenými a dávno zlikvidovanými kamennými kruhy poblíž tohoto místa. Kameny se nalézají mezi obcí Hředle a krušovicemi, v polovině svahu vedle vykáceného pásma pro stavbu ropovodu. Možná tam těchto kamenů mohlo být více ale pokud překžely stavbě byly odstraněny. Místo najdete poblíž benzínové stanice ,,Na šusně,, a odsud asi 400m východně přímo k vykácenému pruhu do kopce, v polovině u prvních stromů jseou kamenné sedačky a asi 20m pod nimi je cca 15kg kámen s nápisy a také kámen s pravidelnými dírami, který je usazen v zemi.

Kounovské řady

Kounovské řady - český Carnac. Říká se jim nejzáhadnější místo Česka: Až stovky metrů dlouhé řady balvanů na vrchu Rovina, o kterých už se sedm desetiletí vedou spory: Jsou to pravěké megality, nebo novodobé meze?

Vesnička  Kounov a od ní 2 km sv dlouhé řady menších i větších kamenů v symetrických řadách. Přesto, že kopec je z opuky (spongilit, turon), tak kameny v řadách jsou křemencové. V roce 1934  mladý kounovský učitel Antonín Patejdl na vrchu Rovina severně od Kounova objevil podivné řady z velkých kamenů. Do té doby nikdo řadám nevěnoval žádnou zvláštní pozornost, teprve Patejdl si uvědomil, že stojí před něčím zcela mimořádným. Když řady zaměřil a spočítal kameny, přeběhl mu po zádech mráz. Řady ukryté v lese byly obrovské – byly rozprostřené na ploše několika hektarů a podle jeho odhadu je tvořilo několik tisíc kamenů, některé tak mohutné, že si nedokázal představit sílu, která by s nimi dokázala pohnout. Řady se táhly v délce až několik set metrů a co bylo nejpodivnější – v nepravidelných rozestupech běžely vedle sebe téměř rovnoběžně a téměř přesně ve směru od severu k jihu. Patejdl si byl jistý, že před sebou nemá hříčku přírody, ale lidské dílo. Kdo by však něco tak ohromujícího dokázal vytvořit? A proč? Bouře dohadů, která se rozpoutala po zveřejnění Patejdlova objevu, neutichla dodnes. Byly záhadné kounovské řady pravěkým chrámem k uctívání slunce z dob Keltů, pohanským kalendářem, anebo se jedná o prostý, přesto unikátní systém polních mezí, který svou podobou nemá obdoby? Přes úsilí několika generací badatelů odolává záhada kounovských kamenných řad rozluštění. V 17.století toto místo patřilo Schwarzenberkům, kteří expedimentovali s pěstováním révy a chmele.

Blatno

/Správně také Blatno u Jesenice/ se nachází už v okrese Louny. V roce 2006 zde žilo 539 obyvatel a k obci patří i místní část Malměřice. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1253. Mezi místní zajímavosti patří: 

- kostel svatého Michaela 

- socha Panny Marie Immaculaty

- dub pod Blatenským svahem – poblíž hřbitova, pod lesem

     Blatno patří k nejstarším obcím na okrese. Nálezy, jako kamenný mlat a různé střepy nádob dosvědčují, že již v pravěku se tudy prodíral člověk do pralesů. Mimoto střepy nádob hradištní kultury dokumentují první ještě pohanské slovanské osídlení.  Půdorys obce je v podstatě slovanská okrouhlice. Polokruhovitý rybník kolem kostela je zbytkem kruhového vodního příkopu. Na ostrůvku stávala tvrz, staroslovanský způsob opevnění - vodní hrad. Později zde byl místo tvrze vystavěn kostel.

     Také název Blatno, odvozený od "bláto", je prastarý a čistě slovanský. Prvotní název však byl Blatna, dle dokladů až do roku 1407. Teprve v roce 1558 se píše poprvé Blatno. Německé Pladon se datuje až po roce 1787. 

     První zmínka o Blatně je z roku 1253. Tehdy Anežka, dcera krále Přemysla I., darovala rytířskému řádu křížovníků s červenou hvězdou tři vsi : Blatno, Bálkovou a Tis. Křížovníci v Blatně vystavěli klášter a později získali další vsi : Pastuchovice, Velečín, Ostrovec, Žďár a Krty. Vzniklo tu menší církevní panství. O existenci kláštera svědčí jeden doklad z roku 1406, kterým se potvrzuje hospites v Blatně, tj. představený kláštera.  Klášter byl pobořen v husitských válkách a mniši se rozutekli. Klášterní statky byly opuštěny a když císař Zikmund odměňoval roku 1420 své věrné, daroval Blatno a Tis odpůrci husitů Janu Caltovi z Kamenné Hory, pánu na Rabštejně. Z klášterní stavby se dochoval gotický portál ve sklepě v domě č.p.10.   Po husitských válkách byl držitelem Blatna Lov z Blatna, pán na Budíně a Rožmitálu, švagr krále Jiřího z Poděbrad. V roce 1474 žádal velkomistr křížovníků Mikuláš Puchner od krále Vladislava navrácení řádovního majetku a sice vsí : Blatno, Pastuchovice, Velečín, Žďár a Krty zpět do majetku křížovníků. Ačkoli mu bylo 30.července 1474 vyhověno, přešel tento majetek brzy do jiných rukou.  V 16.století Blatno často měnilo až ho roku 1622 koupil hrabě Heřman Černín z Chudenic a spojil jej s panstvím petrohradským. Blatno pak bylo v černínském poddanství do zrušení roboty do roku 1848. 

     Nedaleko Blatna se nachází Mlýnský vrch, Němci zvaný též Schlachtberg. Zde dne 26.dubna 1680 došlo ke střetnutí vzbouřených poddaných a císařského vojska. V krátké řeži byli vzbouřenci poraženi. Na bojišti bylo na 50 rebelů zabito a stejný počet byl zraněn. Soud nad vzbouřenci v Žatci odsoudil 10 předních vůdců na šibenici. Šoseňský rychtář Matěj Heller a blatenský rychtář Ondřej Schlik byli přinuceni hrát pod šibenicí v kostky o své životy. Heller prohrál a tak byl oběšen, Schlik vyhrál a tak šibenici unikl.

     Blatenský kostel a fara jsou připomínány již v roce 1357.Kostel zasvěcený svatému Michalovi je již od tohoto roku uváděn jako farní. V polovině 16.století se stali obyvatelé protestanty a z tohoto důvodu přestala farnost v Blatně existovat, avšak po roce 1620 se obyvatelstvo vrací zase k římskokatolické církvi, farnost však již nebyla obnovena. Blatno patřilo z počátku k farnosti Jesenické a od roku 1691 k Žihli a roku 1786 k farnosti Malměřické.   Kostel byl původně vystavěn ze dřeva a půdní prostor byl používán pro uskladnění obilí z farních polí v Žihli.

     V dřívější době mohly děti v Blatně dobrovolně navštěvovat školu v Žihli, od roku 1784 měla obec vlastní školu. Pro ní byl zpočátku postaven dřevěný domek, roku 1819 byla postavena nová budova školy a stará budova byla přenechána obecnímu sluhovi. Když však vstoupila v platnost osmiletá školní povinnost a žáků přibývalo, stala se stávající budova nedostatečnou. Po dlouhém projednávání byla konečně v roce 1903 postavena nová škola. Česká škola je zde otevřena od roku 1924.  V dnešní době je obec Blatno významným železničním uzlem na tratích Plzeň - Ústí nad Labem a Rakovník - Bečov nad Teplou.

Kaplička sv. Jiljí

Kapličku nejlépe najdete  po turisticky značené stezce - z Blatna po červené směrem na Tis. Kaplička zasvěcená sv. Jiljí vybudována na počest lesníků a myslivců, kteří působily v tomto revíru. Budování kapličky bylo zahájeno v roce 2003 podle návrhu fotografa a výtvarníka pana Luďka Proška a vlastní stavbu provedl pan Vlastimil Moravec za pomoci členů spolku Blatno-Malměřice. Stavba byla dokončena na jaře roku 2004 a 26. června 2004 byla vysvěcena kralovickým farářem panem Vrbenským.

Legenda o sv. Jiljí

Poustevník Ordo Sancti Benedicti (řádu svatého Benedikta), narozen v 7. století, patron myslivců, pastevců, koňských handlířů, žebráků, lučištníků ad.

…Byl jednou jeden poutník, který přišel z dalekých Athén do údolí Rhony a usadil se v blízkosti Arles hluboko v lese jako poustevník. Muž se jmenoval řecky Aigidios, česky Držitel erbu, francouzsky Gilles.    Legenda praví, že Jiljího navštěvovala každý den laň, která ho živila svým mlékem. Jednoho dne chtěli královi myslivci laň zabít, ale neviditelná síla zabránila, aby se ke zvířeti přiblížili. Tak to šlo několik dní, až král sám přišel na lov, aby laň zastřelil. Zvíře uteklo k Jiljímu do jeskyně a leželo u jeho nohou. Král vystřelil naslepo šíp do vchodu do jeskyně zcela zarostlého houštím. Když se šel podívat, zdali zasáhl, našel krvácejícího Jiljího v jeho jeskyni a nezraněnou laň tulící se k němu.  Panovník, který neštěstí zavinil nabídl Jiljímu lékařskou pomoc a peníze. Poustevník si však nechtěl nechat pomoci. Prosil krále jen o jedno: aby dal tady na samotě vystavit klášter. Král byl rád, že může svou vinu odčinit a tak vznikl klášter Saint-Gilles (kolem roku 680). Jiljí byl prvním opatem a vedl klášter až do své smrti roku 720.

Stebno

Vesnice leží v jižní části města Kryry také v okrese Louny.  V roce 2009 zde bylo evidováno 118 adres. Stebno leží v katastrálním území Stebno u Petrohradu  a  první písemná zmínka o obci pochází z roku 1240. Mezi zajímavosti patří:

- kostel svatého Jana Křtitele

- sloup se sochou svatého Jana Nepomuckého

Stebno - baba

Vrch Baba se tyčí nad východním okrajem obce Stebno nad rybníkem. Má nadmořskou výšku 406 metrů. Je částečně zalesněný a pokryt žulovými balvany. Název Baba nese řada kopců v Čechách a na Moravě, zvláště ty, které jsou protáhlého tvaru, což potvrzují fotografie zdejší scenérie pořízené v zimě. Baba byla také ve slovanské mytologii bohyní deštivého mračna, nebo také označovala smyšlenou létající stařenu zvanou Baba Jaga. Jméno jaga či jedza odkazuje na užovku nebo obecně na hada, což značí zlou podstatu této bytosti. Je doložena u východních i západních Slovanů, znají ji i Slovinci. V Polsku byla uctívána tzv. Zlatá Bába a byly jí přinášeny různé dary. V Bulharsku byla Zlatá Baba jednou ze tří sudiček. Z našeho prostředí nemáme žádné zprávy o náboženských představách Slovanů v předkřesťanské době. Křesťanští kronikáři a legendisté žádná konkrétní jména neuváděli. Pouze Kosmas dává pohanským božstvům a démonům antická jména. Nicméně ještě na konci 11. století kníže Břetislav II. zasahoval proti vesničanům uctívajícím němé modly. U Čechů se také z 15. a 16. století zachovala jména bohů Perun a Veles, známých i odjinud, a to ve rčeních a pořekadlech. To však nemůžeme pokládat důkaz přežívajícího pohanství v Čechách, a tak ve vrcholném středověku byl uctíván Bůh Hospodin, který přišel na zem v Ježíši Kristu. Pojmenování vrchu Baba nad Stebnem je zakresleno i na německy psané katastrální mapě vzniklé okolo poloviny 19. století a znamená, že je od svých česky mluvících předchůdců přejali i Němci žijící ve vsi od 17. století. Stebno bylo před třicetiletou válkou českou vesnicí, dokonce ještě Berní rula z roku 1654 uvádí většinu českých jmen. Naproti tomu Ottův slovník naučný uvádí pouze tři. Od první republiky do počátku sedmdesátých let dvacátého století na Babě stála triangulační věž. Dnes je dávno pryč, ale hezký výhled na Stebno a okolí zůstal.

Další zdejší zajímavostí je i Kříž u Stebna. Bývalý kříž v polích mezi kaštany je neznámého stáří. Zničen v poválečné době, zachován pouze hranolový sokl s nápisem IHS, vytesaný na podstavci má několik výkladů :

1. Iesus Hominum Salvator – Ježíš Spasitel člověka

2. Iesum Habemu Socium – Ježíše máme za druha, což bylo heslo jezuitů

3. In hoc signo vinces – v tomto znamení zvítězíš. Toto heslo prý bylo zjeveno římskému císaři Konstantinovi před bitvou na Mulvijském mostě roku 312 po Kristu. Bitvu pak skutečně vyhrál a stal se křesťanem.

  Smírčí kříž u Stebna

Stojí oplocen na pastvině u vrcholu kopce vlevo od cesty ze Stebna na Petrohrad. Kříž je složen ze tří křížů, vrchního velkého a dvou spodních. Je zajímavé, že podobné kříže se vyskytují v Jižní Francii. Možná souvislost s Napoleonským tažením tímto krajem je tedy zřejmá, ale žádná pověst se zde nedochovala. Podle pamětníků bylo podobných křížů v oblasti vícero a vázaly se ke směru, kudy táhla napoleonská vojska k Chebu. Tento jeden z mála přežil na svém místě až do dnešní doby.

Tis u Blatna

Tis u Blatna (německy Tiss bei Pladen) je vesnice  v severní části okresu Plzeň-sever, 13 km východně od Žlutic. Tis sousedí s Blatnem na severovýchodě a Kračínem na západě. Tis u Blatna leží v přírodním parku Horní Střela, v lesích je žulové skalní město se skupinami i osamocenými balvany. V samotném Tisu žije okolo 70 obyvatel . Ve stejnojmenné obci, která zahrnuje také vsi Balková a Kračín, žije okolo 100 obyvatel. První písemná zmínka o vsi je z roku 1227, kdy patřila do majetku Kojaty z rodu Hrabišiců. Později byla majetkem špitálu pražských křížovníků s červenou hvězdou a to až do roku 1253, křížovníci vykonávali patronátní právo k místnímu kostelu. V průběhu husitských válek byla připojena k rabštejnskému panství v držení krále. Od roku 1518 bylo celé panství ve vlastnictví Šliků, následně Libštejnských z Kolovrat. Roku 1631 získal Tis Albrechtovi z Valdštejna, po jeho zavraždění v roce 1634 a konfiskaci majetku byl v majetku královské komory. Následně byl v držení hrabat z Meggau, Pottingů, Černínů a od roku 1748 Lažanským z Bukové na Manětíně. Po rozdělení panství připadla ves k chyšskému panství. Roku 1782 celá ves vyhořela. Po zrušení patrimoniální správy se Tis stal samostatnou obcí v okres Podbořany. Již roku 1792 vznikla v Tisu škola, byť na počátku výuka probíhala v najaté místnosti. V roce 1888 byla postavena dvoutřídní škola a o rok později otevřena. V roce 1927 byla ve vsi otevřena státní česká škola. V horní části vsi bydleli domkáři, kteří pracovali v lesích nebo lámali žulu v místních lomech. Dolní část byla převážně obývána sedláky. Pro nízké výnosy z místních polí se věnovali spíše chovu dobytka. V okolí byly též dvě sklárny. Tis ležel v oblasti Sudet a byl obydlen německým obyvatelstvem. Češi přišli do Tisu až po vzniku ČSR, ale přesto zůstávali menšinou – v roce 1934 bylo v Tisu 361 Němců a 133 Čechů. Po druhé světové válce byli Němci odsunuti a počet obyvatel  klesl k současným přibližně 70. Dnes je Tis u Blatna klasickou chalupářskou vesnicí a trvale usídlených je zde kolem 90 obyvatel.

Památky:

- kostel Povýšení sv. Kříže - viz níže

- socha sv. Jana Nepomuckého na soklu u kostela (1825)

- litinový křížek s německým nápisem Bůh ochraňuj naši obec (1889)

Kostel Povýšení sv. Kříže v Tisu

Silnice do Tisu vede z Blatna u Jesenice a kostel stojí vpravo od ní ve svahu. Jeho stáří je doloženo již roku 1227 společně s názvem vesnice. Před rokem 1367 byl farním kostelem, ale ve 14. století přestavěn v gotickém a  roku 1782 byl přestavěn barokně a znovu byl obnoven po požáru o šest let později. Původně býval obklopen hřbitovem. Ves byla původně v majetku Kojaty z rodu Hrabišiců, poté patřila pražským křižovníkům s červenou hvězdou, což je jediný český rytířský řád založený Anežkou Českou. Roku 1237 vznikl jako bratrstvo a o čtyři roky později byl povýšen papežem Řehořem IX. na církevní řád. Za husitských válek Tis připadl královské koruně jako součást rabštejnského panství. Od roku 1518 byl v majetku Šliků, Libštejnských z Kolovrat a roku 1631 Albrechta z Valdštejna. Ten byl o tři roky později zavražděn a jeho majetek byl zkonfiskován. Poté patřil různým majitelům a od roku 1748 byl ve vlastnictví Lažanských.  

Žihle

Nejstarší historický záznam o obci pochází z roku 1238. Tehdy český král Václav I. směnou za Kožlany s lesem postoupil Žihli plaskému klášteru. Roku 1268 byla uváděna jako trhové místo.Od husitských válek patřila Žihle k rabštejnskému panství a na městečko byla povýšena v roce 1559 Ferdinandem I. Habsburským. V témže roce byl na místě staré tvrze vystavěn renesanční zámeček, který stojí v obci dodnes. Za třicetileté války byla Žihle dvakrát obsazena (1639, 1645) švédským vojskem a vypálena. Poté bylo místní obyvatelstvo doplněno německými rodinami z okolí Horního Slavkova. Dne 26. srpna 1923 byla slavnostně otevřena nová školní budova, v roce 1925 byl u nádraží otevřen Národní dům s restaurací a kinem, postavený především z peněz Národní jednoty pošumavské. Žihle sousedí na severu s Pohvizdy a dále s Pastuchovicemi, na jihovýchodě s Potvorovem a Přehořovem, na jihu s Odlezly, na jihozápadě s Hlubokou a na západě s Novým Dvorem. Ves leží na východním okraji přírodního parku Horní Střela. V přírodní památce U Báby – U Lomu 2 km severozápadně od Žihle jsou obří žulové balvany Dědek a Bába.

Zchátralá renesanční tvrz či zámeček. Nové sídlo postavil mezi lety 1595-1600 Mikuláš Libštejnský z Kolowrat. Vystřídalo několik majitelů a kolem r. 1700 byl upravován. Interiéry jsou znehodnoceny neodbornými zásahy, dnes ve zcela dezolátním stavu. V městečku Žihle stojí na místě bývalé tvrze hostinec, stavení o jednom poschodí, ale pod dvěma krovy. Uprostřed průčelí do rynku obráceného jest brána štukovím obložená. Býval před ní zdvihutý most, jak svědčí známky na bráně. Ze strany dvora ještě jsou zbytky rustiky. Žíhel patřívala ode dávna ke komoře a l. 1238 darována klášteru Plasskému. Za vlády duchovní stala se trhovou vsí , poté ale byla zase vyplacena. Teprve l. 1448 zastavena Žíhel nadobro Janovi Caltovi z Kamenné hory a odtud držena k Rabšteinu. S Rabšteinem dostala se konečně dědičně Jaroslavovi Libšteinskému z Kolovrat. Když se l. 1595 synové tohoto dělili, dostal Mikuláš Žíhel s mnohými vesnicemi na svůj díl a hned tu vyzdvihl stavení a byt, ze kteréhož za nedlouho udělána tvrz. Ještě téhož roku prodal Mikuláš tvrz Žíhel s panstvím Vácslavovi Chotkovi z Chockova . Zůstali po něm synové Jiří a Karel a roku 1617 se porovnali o dědictví a Žíhel dostala se Jiříkovi. Avšak l. 1621 týž statek mu zabrán a prodán l. 1622 Heřmanovi Černínovi z Chuděnic na Petršpurce a Marjaně Karlovně ze Svárova, manželům. Od té doby patřila Žíhel k Petršpurku.

Žihle - křížový kámen

                                                 

Pastuchovice

 (německy: Pastuchowitz) je vesnice severně od Žihle. V obci žije okolo 72 obyvatel. Pastuchovice jsou s jistotou poprvé písemně připomínány v roce 1558 jako součást rabštejnského panství v držení Šliků. Regionální historik J. Kočka však ve své práci zmiňuje rok 1538 a Wenzel Rott uvádí k roku 1460 v Rakovníku vladyckou rodinu z Pastuchovic. Šlikové drželi Pastuchovice až do roku 1564, dalších deset let vlastní rabštejnské panství Švamberkům na Přimdě, pak se vrací Šlikům. Roku 1578 panství koupil Jaroslav Libštejnský z Kolovrat spolu s Jiříkem z Kokořova na Šťáhlavech a Žluticích. Jaroslav Libštejnský v roce 1595 zemřel a Pastuchovice s dalšími vesnicemi zdědil syn Mikuláš Libštejnský z Kolovrat, který panství prodal roku 1599 Václavu Chotkovi z Chockova. Pánům z Chockova však byl majetek po stavovském povstání zkonfiskován. Roku 1622 kupuje Žihli a další vesnice včetně Pastuchovic Heřman Černín z Chudenic a připojuje je k petrohradskému panství. Po třicetileté válce získávají převahu obyvatelé německé národnosti – k roku 1653 bylo ve vsi 8 českých usedlostí, 15 opuštěných usedlostí osídlili Němci a 2 usedlosti byly pusté. Pastuchovice zůstaly součástí panství Petrohrad až do zrušení patrimoniální správy, následně se staly samostatnou obcí v okrese Jesenice, poté Podbořany. Později spadaly pod obec Velečín, dnes jsou opět samostatné. Mezi památky patří:

- socha Krista Trpitele z roku 1771 na návsi

- zemědělská usedlost č. 19

- stará hasičská zbrojnice se zvonicí

- roubená stodola ve statku č. 7

Kapucín u Lubence

Žulové skalní útvary – geologická i historická zajímavost. Na skalnatém temeni znatelný kruhový příkop, patrně pozůstatek po strážišti zdejší obchodní stezky. Skalnaté návrší Kapucín se nalézá poblíž Lubence u frekventované silnice spojující Prahu s Karlovými Vary. K vrcholu směřuje celkem pohodlná značená cesta od náměstíčka v obci Ležky, kde lze i zaparkovat. Z okrajů skalnatého svahu se otevírají nádherné pohledy do okolí. Kapucínské skály jsou navštěvovány zejména horolezci – je zde totiž kvalitní cvičební terén.

Kryry

První písemná zmínka o obci je z roku 1320.Od roku 2007 byl obci vrácen status města. Místní části Kryr jsou také Běsno, Stehno a Strojetice. Mezi zajímavosti patří:

- kostel Narození Panny Marie

- křížová cesta – sedm zastavení Bolestí Panny Marie

- archeologické naleziště – stopy po vyvýšeném opevněném sídlišti – hradišti

- měšťanský dvůr čp. 12

- bývalý pivovar

- Schillerova rozhledna - viz dále

Schillerova rozhledna byla postavena v letech 1905 - 1906, na místě kde ve 14. století stával hrad Kozihrady, v nadmořské výšce 383 m nad mořem. Je postavena v obtížně definovatelném slohu na pomezí novogotiky a secese. V roce 1905 se slavilo sté výročí velkého německého básníka Friedricha Schillera jehož památník měl být umístěn v přízemí rozhledny. Po něm také dostala rozhledna své jméno: Schillerova rozhledna (původní název: Schillewarte). Iniciátorem výstavby se stal místní okrašlovací spolek, kterému pomohl spolek kryrských rodáků žijících ve Vídni. Návrh rozhledny vypracoval úspěšný vídeňský architekt a stavitel Alois Kaiser. Podle dobových pramenů se na stavbu spotřebovalo 95 000 cihel, 60 fůr písku a 15 fůr žulového kamene. To vše prý na kostelní vrch dopravilo 298 koňských potahů. Otevírací slavnost se konala 17. června 1906 a zúčastnilo se jí několik tisíc návštěvníků ze širokého okolí. Rozhledna měla původně tři vyhlídkové plošiny. První byla dřevěná, která obepínala stavbu ve výšce 10 metrů, ta však musela být stržena. Druhá vyhlídková plošina je ve výšce 22 metrů a v současné době je jediná přístupná veřejnosti. Je ve tvaru písmene U a vrchol oblouku směřuje na jihovýchod. Třetí plošina je ve výšce 27 metrů, v současné době však již není přístupná, protože železné točité schodiště je již značně zasaženo zubem času. Rozhledna má i dvě místnosti, z nichž jedna je pod druhým ochozem a druhá u vstupu do rozhledny. První zmiňovaná místnost je uzamčena a pronajata stejně jako plochy nad ochozy telekomunikačním firmám. Z pronájmu těchto prostor obecní úřad financuje rekonstrukci rozhledny. V květnu 2006 v době svého 100. výročí získala rozhledna svoji původní podobu z roku 1906, kdy Město Kryry provedlo nákladem 2 milionů korun celkovou rekonstrukci dle původního projektu. Byla provedena oprava cestiček vedoucích od kostela k rozhledně. Rozhledna je v současné době přístupná veřejnosti v létě o víkendech  a potom o sobotách v jarních, letních a podzimních měsících. Když vystoupáte 5 kamenných a 122 dřevěných schodů otevře se vám nádherný pohled na Doupovské a Krušné hory a České středohoří.

 Památník obětem povodní v Kryrech

Novogotický památník stojí u jihovýchodního konce mostu přes říčku Blšanku. Připomíná povodeň, která vznikla při jarních průtržích mračen roku 1872 v povodí Podvineckého potoka (nazývaného též Zlatý potok). Během povodně byly protrženy hráze rybníků v Pastuchovicích, Velečíně a Blatně. Vysoká voda vtrhla do Kryr /do místa s nejnižší nadmořskou výškou v okolí/ v noci a vyžádala si oběti na životech navíc pobořila mnoho domů. Na paměť povodně byl u mostu v centru Kryr pod soutokem říčky Blšanky s Podvineckým potokem vztyčen kamenný památník v pseudogotickém slohu. Na památníku je červenými vlnkami vyznačena hladina vysoké vody. Roku 2012 byl památník opraven.

Židovský křbitov Podbořany

Židovský hřbitov se nachází vlevo u silnice z Podbořan do Očihova na kopci před tím, než silnice začne klesat dolů k Očihovskému rybníku. Založen roku 1889, během II. sv. války téměř zničen nacisty, kteří odvezli většinu náhrobků. Zachováno pouze několik náhrobků z let 1895–1919 a obrubníky. Z márnice zůstaly zbytky obvodového zdiva. Obvodová zeď z červeného pískovce.

Kaple u Podbořan - Dolánky

Dolánky jsou obcí přístupnou po silnici ze Pšova ležícího na silnici z Mostu do Plzně. Ves nemá železniční spojení a leží pod vrchem Rubínem. Kaple stojí u silnice.První zpráva je z roku 1391 kdy byly Dolánky sídlem rytíře Václava. Název Dolánky lze snad odvodit od polohy vsi pod vrchem Rubín. Další zpráva je z poloviny 15. století, kdy roku 1454 zdejší statek spadl jako odúmrť na královskou komoru, která jej prodala Ladislavu a Fremutovi na Krásném Dvoře. Jejich rodina Dolánky vlastnila až do poloviny 16. století, protože je roku 1560 koupil Jiřík z Fictumu, který je spojil se Zlovědicemi. Dalším majitelem byl Jindřich z Polbryc, který zde vystavěl tvrz, jejíž polohu dnes neznáme. Ještě v osmdesátých letech tohoto století si Dolánky rozdělila žatecká měšťanská rodina Michaloviců s Jindřichem Dvořeckým z Olbramovic. Již na počátku následujícího století byl majitelem Diviš Markolt z Tetražic. Za třicetileté války pravděpodobně zanikla tvrz a zpustošené Dolánky patřily Údrčským z Údrče. Po válce zde hospodařili pouze 2 sedláci a 1 chalupník, zatímco ostatní živnosti včetně hostince zanikly. Poté roku 1671 byly Dolánky připojeny k Podbořanům, ke kterým patří dodnes. Po celou dobu své existence byly vždy malou obcí, roku 1787 zde bylo 9 stavení, roku 1846 15 statků se 75 obyvateli. Za první republiky, roku 1921, zde žilo 155 lidí z nichž 85 % bylo Němců. Dnes je tato malá obec, krom chalupářů, obývána pouze třemi usedlíky. Zdejší kaple je empírová z 19. století. V jejím sousedství stojí osamělá vstupní brána do dnes zcela zaniklého statku čp. 4. Statek byl totálně vybydlen těsně po válce nově přistěhovanými Romy, kteří na Podbořansko přišli spolu s Maďary ze Slovenska. 

Valeč

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1358, jakož o majetku rytířů z Valče. Na městečko byla ves povýšena 2. prosince 1514 Vladislavem Jagellonským. Roku 1570 koupil Valeč Kryštof Štampach ze Štampachu. Václav Štampach ze Štampachu posléze vystavěl renesanční zámek, jehož podoba už dnes není známa. Poté, co se Václav Štampach zúčastnil stavovského povstání a v roce 1622 odešel ze země, byl zámek zkonfiskován. Valeč však roku 1623 koupila Barbora Štampachová z Poutnova.Výraznou změnu zámek prodělal za doby knížete Jana Kryštofa Kagera, který na přelomu 17. a 18. století renesanční zámek přestavěl na čtvercový dvoupatrový barokní zámek. Založil také zámeckou zahradu, kterou vybavil teatronem, kaskádovou fontánou a sochami Matyáše Bernarda Brauna. Nedaleko zámku pak nechal vystavět architektem G. A. Biana Rossou v letech 1710–1728 kostel Nejsvětější Trojice. Před jeho průčelím stojí také sloup Nejsvětější trojice od K. M. Kaňky z roku 1725. V 18. století obýval Valeč rod Kagerovů z Globenu. Zámek prodělal několik úprav v novorenesančním a novobarokním stylu. O to se zasloužil především hrabě Vincent de Thurn - Valssasin. V první polovině 20. století pak ve Valči pobýval Dr. Jan Larisch - Mönnich. Tomu byl roku 1945 zámek zkonfiskován a předán do správy Organizaci politických vězňů. Roku 1947 jej ministerstvo zemědělství přidělilo Ústřednímu ředitelství státních lesů a statků a zámek je posléze používán jako domov pro korejské děti a od počátku padesátých let jako dětský domov. Po požáru 2. dubna 1976 převzalo zámek Krajské středisko památkové péče v Plzni. Rekonstrukce celého objektu však začala až v 90. letech a probíhá dodnes. Ve městě můžete navštívit muzeum barokního městečka Valeč.

Mezi zajímavosti patří:

- zámek Valeč /viz níže/

- zámecká zahrada

- kostel Narození svatého Jana Křtitele

- kostel Nejsvětější Trojice

- kostel Panny Marie

- socha svatého Jana Nepomuckého

- sloup se sochou Panny Marie /nebo také mariánský slouv - viz níže/

- sloup se sousoším Nejsvětější Trojice /také zvaný obelisk - viz níže/

- skleník v zámeckém parku

- iluzorní brány

- škola

- fara

- borovice Černá dáma

Zámek ve Valči

Valeč leží na úpatí Doupovských hor na silnici z Lubence do Nepomyšle. Zámek s částečně dochovaným unikátním barokním parkem s množstvím plastik z dílny Matyáše Bernarda Brauna, teatronem, iluzivními branami, letohrádkem a pozůstatky barokních kaskád. Součástí areálu je také barokní skvost – kostel a sloup Nejsvětější Trojice. Na zámku  je v současnosti přístupná jen zahrada. První písemné zmínky o Valči jsou z roku 1358, kdy je statek uváděn jako rozdělené zboží, držené bratry Ctiborem a Benešem z Valče. Dalšími majiteli rozděleného panství byli ve středověku zemané držící statky v blízkém okolí: Ješek ze Stebna, Jan kladivo ze Stebna 1368, Boreš z Oseka 1371, Beneš z Buškovic 1377-1416, a páni z Doupova Nevlas a Jan 1416, Sezema z Doupova 1454, Jan z Doupova a na Valči 1487. Panství bylo spojeno až za královského podkomořího Jakuba Kyšperského z Vřesovic 1505-1526, v této době je pravděpodobně hrad pozdně goticky upraven. Roku 1514 získala Valeč na základě jeho žádosti od Vladislava II městská práva. Z roku 1526 je také první písemná zpráva zmiňující výslovně zámek. V této době se však označeni zámek užívalo i pro hrady. Jan Kyšperský z Vřesovic umírá roku 1526 v bitvě u Moháče a jeho potomkové prodávají panství téhož roku Hugovi z Leisnecku. Roku 1538 přechází panství sňatkem do majetku Viléma Hasištejnského z Lobkovic. 1570 kupuje panství Kryštof Štampach ze Štampachu jeho syn Václav Štampach ze Štampachu 1585 sídlo pozdně renesančně přestavuje, pro účast na stavovském povstání je nucen uprchnout ze země a 1622 je mu zkonfiskován majetek. Vojskem vydrancované panství pustne. Roku 1623 kupuje panství od císařské komory zpět pro Štampachy Barbora Štampachová z Poutnova, které byl jako katoličce povolen návrat do vlasti. Od roku 1694 vlastní panství její vnuk Jan Kryštof Kager svobodný pán ze Štampachu. Velkolepě přestavuje zámek, zámecký areál a celé panství za účasti předních umělců a architektů své doby. Autorem barokní přestavby je ital Francesco Barelli, jehož nástupcem se stal Antonio Bianno Rossa. Po jeho smrti r. 1723 nastupuje na jeho místo Jan Kryštof Tyll, syn kameníka z nedalekého Lochotína. Jan Kryštof Kager umírá r. 1721 a panství dědí jeho syn Jan Ferdinand Kager z Globen, který pokračuje v přestavbě. Roku 1745 dědí panství Karel Josef August Kager z Globenu a Limburg-Styrum. Jeho dědičkou je nezletilá dcera Marie Josefa a panství spravuje její matka Marie Alžběta rozená markýza Laverne. Roku 1797 se Marie Josefa vdává za Josefa z Argentau d'Ochain a prodává panství Janu Antonínu Pergenovi z Pergenu. Mezi jinými je při prodeji uváděn dluh 810 zlatých 54 krejcarů ve prospěch dílny Matyáše Bernarda Brauna z r. 1737. Roku 1798 kupuje panství Jan Gottfried Korb z Weidenheimu a od něj ho kupuje jeho syn Franc za 400 000 zlatých. Od roku 1847 vlastní panství jeho syn Karel, který zámek novorenesančně upravuje. Jeho dědicové prodávají r.1890 hraběti Vincentu de Thurn Vallsasina, který celé panství novobarokně přestavuje. Roku 1937 prodává Valeč Dr. Janu Larisch-Mönnich. Dr. Jan Larisch - Mönnich byl majitel velké části ostravsko-karvinského revíru. Za něho byly opraveny střechy a trhliny ve zdivu zámku. Bylo zavedeno ústřední topení a instalace. Roku 1945 byl hraběti Larischovi zámek zkonfiskován a předán do užívání Organizaci politických vězňů. Roku 1947 jej ministerstvo zemědělství přiděluje Ústřednímu ředitelství státních lesů a statků. Později je objekt užíván jako domov pro korejské děti a od roku 1953 jako Dětský domov. Veškerá činnost byla náhle ukončena požárem zámku 2.4.1976. Po požáru převzalo do operativní správy a v roce 1978 získalo zámek Krajské středisko památkové péče v Plzni. Dochází k provizornímu zastřešení zámku a probíhá záchrana parku. Až v roce 1995 je započata stavba střechy zámku a v roce 1996 rekonstrukce fasád. Obnova zámku trvá dodnes.

Mariánský sloup ve Valči

Jednoduchý mariánský sloup v západní části náměstí ve Valči sestává z hranolového soklu, válcového sloupu s bohatě zdobenou hlavicí a titulní sochy. Pochází z doby po roce 1700, autor je neznámý, nelze vyloučit účast Braunovy dílny.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obelisk Nejsvětější Trojice ve Valči

Trojboký obelisk postavený 1727–28 dle projektu Františka Maxmiliána Kaňky před západním průčelím zámeckého kostela ve Valči. Bohatá sochařská výzdoba z Braunovy dílny (sochy českých patronů, zábradlí s koulemi) je momentálně odvezena k rekonstrukci.

Rabštejn

 Historické jádro Rabštejna nad Střelou bylo pro svůj význam a dochované památky  prohlášeno městskou památkovou zónou. Rabštejn naleznete v málo osídleném a turisticky atraktivním regionu  Plzeňska a jeho okolí, kde patří svým přírodním bohatstvím i památkami mezi významné turistické cíle. Městečko na Vás zapůsobí zvláštní atmosférou. Z Krt zde vede zelená turistická stezka v délce 16,5km. 

 Mezi zdejší zajímavosti patří např:

- zřícenina gotického hradu ze 14. století, zachovaly se zbytky bašty a obranné věže

- zřícenina hradu Sychrova, zachovala se věž zvaná Tupá

- barokní zámek z roku 1705, dnes nepřístupný

- bývalý klášter servitů, dnes nepřístupný

- barokní klášterní kostel Panny Marie Sedmibolestné vystavěný podle plánů Anselma Luraga, přístupný v době mší a slavností

- loretánská kaple z roku 1671, přístupná příležitostně

- městské opevnění, zejména zbytky Dolní brány

- řada zděných, roubených a hrázděných historických staveb

- kamenný most zřejmě ze 14. století

- židovský hřbitov z 18. století

- smírčí kříž z roku 1583

- sada barokních kapliček a sochařských děl

 O vzniku Rabštejna panuje tato skazka….

Do hlubokých manětínských lesů zavítal kdysi na lov kníže s četnou družinou. Jsa unaven, zastavil se v údolí Střely a dal zatroubiti na lovecký roh na znamení, že chce v těchto místech pobýti. Přispěchali sloužící, postavili knížeti stan ve stínu starého dubu a opodál rozbili stany pro jeho rytíře. Přišli psovodi, vedoucí na svoru lovecké psy, za nimi sokoláři s cvičenými dravci na ramenou a nakonec i čeleď s ulovenou zvěří na plecích. Tiché, ztracené údolí ožilo hlukem a shonem a plnilo se hlučným hlasem.Hejno vran, sedící na stromech na skále, vzlétlo poděšeně do výšky a zakroužilo nad údolím. Jeden ze cvičených sokolů, který právě nebyl připoután, vznesl se jako střela za vranami. Vřítil se mezi ně, uchvátil černého havrana. S kořistí se vrátil do tábora a počal ji rváti zobákem. Lovci, kteří se na něho dívali, rozšířili pojednou zornice a vzkřikli překvapením. V útrobách havrana zazářil vzácný drahokam. Zmocnili se ho a odevzdali jej knížeti. Kníže se podivil vzácnému kameni, jemuž podobného dosud neviděl. Byl neobyčejné krásy a takového lesku, že oči od něho přecházely. Dal jej oceniti mudrcům, kteří dleli v jeho průvodě, a mudrci prohlásili, že je to kámen zázračný, v němž jsou ztajeny mocné, čarovné síly. Zpráva o čarovném kameni se rozšířila po širém kraji. Krátce nato přijel do tábora rytíř ze sousední země a požádal lovce, aby ho dovedli ke knížeti. Poklonil se rytíř knížeti a takto k němu promluvil:„Jasný, vzácný kníže! Odpusť cizinci, který se osmělil před tebe předstoupiti, aby k tobě vznesl svoji snažnou prosbu. Měl jsem na svém hradě vzácný klenot, čarovný kámen, svěřený mi mocným čarodějem. Ten drahokam se mi ztratil v komnatě, když jsem odjel na návštěvu na sousední hrad. Podezíral jsem své služebníky i kázal jsem je uvrhnouti do vězení na tak dlouho, dokud mi ten kámen nevrátí. Po celý rok jsem se rmoutil pro jeho ztrátu, po celý rok úpěli sluhové v žaláři. Leč nyní jsem uslyšel přeradostnou zvěst, že byl kámen nalezen, že jej odnesl a spolkl starý havran, který býval u mne stálým hostem. I přicházím k tobě, vzácný kníže, se svou smělou prosbou, bys mi kámen, jejž našla čeleď tvá v útrobách havrana, milostivě vrátil. Neboť jenom v mých vlastních rukou má čarovnou moc, kdežto v cizích odpočívá ladem.“„Pravdivá se tvá řeč zdá,“ řekl kníže, „leč abych měl důkaz, žes jeho pravým majitelem, připoj k svým slovům ihned skutek!“Rytíř vzal drahokam z knížecích rukou a podržel jej v dlani. Pronesl přitlumeným hlasem tajemnou formuli a v tu chvíli se zatměly nad údolím těžké, černé mraky, zaburácel hrom a počaly se křižovati blesky. Nad skálu se vzneslo poděšeně hejno vran, avšak v zápětí zřítilo se k zemi, zasaženo blesky. Tu rytíř zatočil drahokamem – a hle, mraky se rozplynuly jako pára, slunce zasvitlo do údolí a po bouři nebylo slechu. Kníže déle neotálel a vydal rytíři jeho drahokam.Rytíř se zaradoval a pravil: „Děkuji ti srdečně za tvoji velkodušnost. Nechci však zůstati dlužníkem. Na památku havrana, který byl v těchto místech dopaden sokolem, nechť vyroste na skále pevný, krásný hrad, který ti bude sloužiti ke cti i ku pohodlí, až opět se svou družinou v tyto končiny na lov zavítáš!“Rytíř zatočil čarovným kamenem, pronesl novou tajemnou průpověď – a hned ze skály, černající se nad táborem, vyrůstaly hradby a tyčily se věže a do rána stál tu nový, krásný hrad.Kníže se uvázal v jeho vlastnictví, a že byl havran původcem jeho vzniku, nazval jej „Havraní kámen“ (německy Rabenstein – Rabštejn).

První písemná zmínka o hradu Rabštejnu pochází z roku 1269, kdy byl ve vlastnictví rodu Milhosticů / mj. založili r. 1193 klášter v Mašťově, později přeložený do Oseka./ Po roce 1321 koupil rabštejnský statek Oldřich Pluh, předek významného rodu Pluhů z Rabštejna. Oldřich byl královským podkomořím a stal se oblíbencem krále Jana Lucemburského. Přestavěl zpustlý hrádek na významné šlechtické sídlo a založil na předhradí opevněné město, kterému vymohl 21. září 1337 pražské městské právo. V držení rodu Pluhů Rabštejn dlouho nezůstal, neboť Oldřichovi synové byli nuceni roku 1357 město a hrad prodat za 3000 kop grošů míšeňských císaři Karlu IV. Karel IV. si byl totiž vědom strategické polohy hradu a města na obchodní cestě z Prahy do Chebu a dále do Bavorska a chtěl je mít ve svém majetku. Tak se stal Rabštejn královským zbožím, které spravoval purkrabí. Císař zde často pobýval a výnosy z něho daroval roku 1370 své manželce Elišce Pomořanské. Zároveň Karel IV. udělil v roce 1375 městu právo vybírat clo na zmíněné obchodní cestě. Roku 1397 postoupil Karlův syn Václav IV. hrad Benešovi Čertovi z Hořovic jako zástavu za 1600 kop grošů českých. V roce 1419 se Rabštejna zmocnil Jindřich Plavenský, pán na Kynžvartě, Bečově a Bochově. Kdy Rabštejn ztratil, není známo. Hrad získali synové Beneše Čerta, ale již v roce 1428 se jako jeho držitelé uvádějí bratři Bušek a Jan Calta z Kamenné Hory. Na jejich žádost obnovil městu král Jiří z Poděbrad roku 1461 právo na clo a nařídil kupcům procházet Rabštejnem pod trestem zabavení zboží. Když Bušek Calta roku 1433 zemřel, stal se poručníkem jeho nezletilého syna Jana Burian z Gutštejna. Buškův syn Jan zemřel v roce 1464 a majetku se protiprávně zmocnil poručník jeho nezletilých dcer Burian mladší z Gutštejna. Spor o správu Rabštejna byl také jednou z příčin, proč se Burian stal nepřítelem krále Jiřího z Poděbrad a členem jednoty zelenohorské. Vlastnil jedenáct panství a pro svůj majetek byl přezdíván Burian Bohatý. V těsné blízkosti hradu dal roku 1483 vystavět klášter bosých karmelitánů, který byl však při bouři nekatolických rabštejnských měšťanů v roce 1532 vybit a spálen.Po Burianově smrti roku 1494 Rabštejn ještě vlastnili jeho potomci. Syn Kryštof byl ovšem pro své spory se Šliky a jiné výtržnosti předvolán k zemskému soudu. Tam se nedostavil, a proto byl odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a majetku. V roce 1509 byla proti němu podniknuta pod vedením krále Vladislava II. vojenská výprava. Kryštof se zalekl a žádal krále o milost. Za trest musel králi vydat statky Točník, Žebrák, Příbram a Rabštejn. Z tohoto období je v historii rovněž známý jeden z prvních českých humanistů - Jan z Rabštejna. Král Vladislav II. držel Rabštejn 9 let a udělil městu další privilegia - právo týdenního a výročního trhu a červenou pečeť. Prvně jsou také zmiňovány zdejší břidlicové lomy, když měšťané dostali od krále horu na lámání břidlice, která byla použita mimo jiné při stavbě a opravách pražského chrámu sv. Víta, Prašné brány a Karlštejna a vyvážela se i do ciziny. Vladislavův syn Ludvík Rabštejn roku 1518 zastavil Šlikům. Sídlil zde Lorenc Šlik, který sešlý hrad opravil a po požáru v roce 1532 tu postavil nové hradní stavení. Později však musel pro dluhy postoupit hrad svému bratrovi Jeronýmovi, který se zúčastnil povstání proti Ferdinandovi I. v roce 1547. Byl proto odsouzen ke ztrátě Lokte a odstěhoval se na Rabštejn. Ke svému statku přikoupil ještě nedaleký Manětín. Po Jeronýmově smrti roku 1566 zdědil Rabštejn syn Jáchym. Rabštejnské zboží však bylo stále majetkem krále a Šlikové ho měli pouze v zástavě. Jáchym sice usiloval o jeho dědičné získání, ale nepodařilo se mu to. Od roku 1564 drželi Rabštejn Švamberkové, ale v roce 1574 jej postoupili Šebestiánu Šlikovi. Výměnou s císařem Rudolfem II. získal Šebestián roku 1577 místo Rabštejna Bečov. Již po roce 1578 však Rudolf II. se svolením stavů prodal zdejší zboží Jaroslavu Libštejnskému z Kolovrat a Jiříku Kokořovcovi na Šťáhlavech a na Žluticích. Tak se Rabštejn stal opět svobodným zbožím. Od roku 1584 byl Rabštejn zcela v držení Libštejnských. Po Jaroslavovi tu od roku 1595 vládl syn Jáchym. Když se ujímal svého dědictví, byl v zápisu uveden i popis hradu; měl sklepy, pokoje podzemní i nadzemní, obydlí hejtmana a kuchyně; mlékárna, konírna a zahrádka byly před hradem. Jáchym z Libštejna byl smutnou postavou pobělohorských dějin. Odmítl se vzdát protestantské víry, pro účast na stavovském povstání přišel o třetinu majetku včetně Rabštejna a neměl klid ani po své smrti v roce 1635. Farář z Valče nepovolil pohřbít kacíře do kostela sv. Matouše u rabštejnského zámku, a tak "mrtvola hnila v kostele několik měsíců." Až odvážnější farář z nedalekého Manětína poskytl nebožtíkovi poslední službu. Valečský farář jej za to žaloval a spor se dostal až před pražského arcibiskupa. Ten nakonec pohřeb schválil jako akt křesťanské povinnosti. Mezitím se krátce stal majitelem i Albrecht z Valdštejna, ale po jeho smrti připadl opět královské komoře. Od roku 1638 vlastnil Rabštejn Leonard Helfried z Meggau. V té době ve městě získal převahu německý živel a také se zde usadily první tři židovské rodiny. K panství tehdy patřilo město a 12 vesnic - Stvolny, Močidlec, Novosedly, Vysočany, Kotaneč, Hluboká, Chrašťovice, Odlezly, Potvorov, Luby, Tis a Hrádek. Velmi těžce Rabštejn zasáhla třicetiletá válka - v roce 1653 se zde připomíná pouze 12 domů obydlených a 14 spálených. Vnučky Leonarda Helfrieda Rabštejn v roce 1665 prodaly hraběti Janu Šebestiánovi z Pöttingu. Pöttingové se zasloužili o opětovný vzestup městečka. Pravděpodobně na místě původního zpustlého konventu karmelitánů založili klášter servitů, u městských hradeb vyrostla loretánská kaple a dřevěný městský špitál a na části hradní ostrožny dal roku 1705 Janův syn František Karel postavit barokní zámek, neboť starý hrad byl již sešlý. František Karel z Pöttingu prodal v roce 1714 Rabštejn za 216 000 zlatých Františku Josefu Černínovi. Po jeho smrti koupila panství roku 1733 Anna Barbora Krakovská z Kolovrat, rozená Michnová z Vacínova. Od ní jej v roce 1748 získal Maxmilián Václav Lažanský, jenž držel i nedaleký Manětín. Lažanští přeměnili své hlavní sídlo Manětín množstvím monumentálních sochařských děl v perlu českého baroka a ve stejném stylu zkrášlili i tvář Rabštejna. Na jižní straně zámeckého areálu byl také v letech 1766 - 1767 asi podle návrhu architekta Anselma Luraga postaven kostel Panny Marie Sedmibolestné. Nový kostel se stal po zrušení kláštera servitů v roce 1767 farním a původní farní kostel sv. Matouše, který stával mezi dnešním kostelem a zámkem, byl roku 1787 zbořen.

Význam Rabštejna však postupně klesal. Vzdálenost od centra panství i stísněný sídelní prostor bránily rozvoji průmyslu i další zástavby. Obyvatelstvo se živilo nevýnosným zemědělstvím a řemesly, mezi nimiž vyniklo zvláště tkalcovství - roku 1836 zde bylo na 20 stavů. Kromě běžných řemesel zde byly i dvě dílny na malování hracích karet. Poslední šlechtickou majitelkou až do roku 1945 byla Terezie Seilern-Aspang, rozená Lažanská. Vzhledem k převaze německého obyvatelstva se Rabštejn stal v roce 1938 součástí Sudet a musela odejít část místní české menšiny. Spolu s ní městečko opustily i poslední dvě židovské rodiny a zakončily tak téměř 300 let dlouhou historii rabštejnské židovské komunity. Válečné operace se vzhledu městečka příliš nedotkly, ale výrazně ovlivnily život jeho obyvatel. Ještě před koncem druhé světové války v roce 1945 bylo navíc v blízkém okolí Rabštejna německými vojáky zastřeleno několik válečných zajatců.

Konec války přinesl odsun německých obyvatel a Rabštejn již nebyl plně dosídlen. Malebnost města předurčila jeho postupnou přeměnu v rekreační sídlo, část neobydlených domů byla zbořena. Rabštejn se nadále vylidňoval a ztratil tak i svou samostatnost, když se 1. července 1980 stal součástí města Manětína. Postupně zde také zanikly téměř všechny služby - například pošta je uzavřena od roku 1998, obchod byl zrušen v roce 2003, zanikly také penziony v zámku i klášteře.

V posledních letech ovšem dochází k pozvolnému oživování města, které dnes obývá pouhých 23 stálých obyvatel. Vznikly tři nové restaurace a ubytovací zařízení s provozem alespoň v letní turistické sezóně, přijíždí také stále více návštěvníků. Od srpna 2010 v Rabštejně pracuje tříčlenný osadní výbor, v září se konala po mnoha desetiletích obnovená mariánská pouť a byl zpřístupněn alespoň kostel (včetně věže) a loretánská kaple. Rabštejn nad Střelou je dnes považován za nejmenší české historické město.